Říjen 2015



Staré story - Obloha mužů, Obloha dětí a žen

31. října 2015 v 14:01 | Marka |  Staré story
Jak jsem psala v předchozím článku, tak jsem se rozhodla věnovat tento článek blbinám, co mě napadlo, když jsem byla ještě malé štěňátko. Absolutně nevím, jak mě napadl název mého díla, proto se mě prosím vás neptejte. Takhle to zní celkem inteligentně, ale věřte, že až si přečtete alespoň část, tak vám dojde, že to moc smysl nemá. Upozorňuju dopředu, že nic nebudu upravovat a všechno přepíši ze starých papírů! Dokonce i s chybami. Opět upozorňuji, že smysl vět občas fakt nehledejte! Radši pro tuto ostudu sem nebudu dávat celý příběh, protože bych se hanbou propadla.
A jak že jsem se dostala ke svým starým příběhům? Vlastně jsem se chtěla vždycky k nim vrátit (do té
doby, dokud jsem věřila, že má smysl pokračovat), a tak jsem si je schovávala do krabic. Doteď je mám na skříni v pokoji, ale nevšímám si jich. Jsou tam zbytečné. Už jsem ani nevěřila, že je někdy otevřu! Ale teď je příležitost a já si jí nenechám ujít. Je dost možné, že z těch tří krabic (ve kterých jsou asi jen dva tři papíry) nakonec udělám mnohem víc než jen 3 články, ale spíš očekávám, že až zas jednou budu uklízet v šuplíkách, tak se něco najde a hodím to sem. Nedivte se občas úsměvným začátkům, protože to nejvtipnější se mi stejně povedlo asi ve druhé třídě. Ta povídka byla o jednorožci (jak typické) a začínala slovy: "Néé, ten jednorožec nesmí zemřít!". Jelikož jsem tím pobavila dost lidí, tak jsem se pak snažila o hlubší význam povídek, jenže v osmi letech nikdo nemá takový rozum. Musím ovšem říct, že mě všechny ty povídky celkem posunuly dál. Většina povídek vznikla večer před spaním nebo ve sprše nejprve v mé hlavě a pak až na papíře. Stejně tak vznikl první díl Jdu si pro tebe. Většinou jsem s nimi pak nic nedokázala, tak pevně doufám, že nyní ano. Realita je stejně hnusná ošklivá věc.

Obloha můžu, Obloha dětí a žen:
Jediné, na co si ohledně této povídky (psané s úmyslem, že ji jednou vydám jako knihu
- ach ty dětské sny) vzpomínám je, že Obloha mužů měl být první díl a Obloha dětí a žen
druhý. Nejsem si jistá, ale mám pocit, že to mělo být z období druhé světové války. Nej-
spíš asi jakási oblast USA, kterou jsem pletla dříve do všech mých příběhů (teď ji ne-
mám ráda). Jména jsem vymýšlela asi tak jako název, proto vás ještě jednou prosím,
abyste se mě na to neptali.

Bla, bla, bla... Na co název?

31. října 2015 v 13:17 | Marka |  Moje kecy
Ahoj!
Předem se omlouvám za název, ale nějak se mi nechtěl vymýšlet. Taky je celkem ohrané psát "Info" a podobně. Teď už k věci. Včera, nebo spíš dneska ráno (cca o půl jedný), jsem dopsala 1. díl Jdu si pro tebe. Nevím, kdy se tady objeví něco z pokračování, protože si musím promyslet další děj. Bylo to sppíš impulsivní, takže moc nevím, jakým směrem se to bude ubírat. Každopádně mám už v hlavě nekolik druhů scénáře, takže musím vybrat jeden, který se mi bude psát nejlépe a který vás bude bavit. Uvidím, třeba mě v neděli, až pojedu na intr napadne něco, co celý příběh úplně převrátí. To mám totiž v oblibě.
No, ale abyste nebyli zklamaní, tak se chystám dnes začít nový projekt. Není to nic, co by mělo nějaké velké pokračování! Vlastně mě to napadlo, když jsem odepisovala na komentář (na první komentář od někoho, kdo má čas a chuť číst moje hovadiny... juchů :D) blogerce Tori.U (toto nemá být reklama). Psala článek, který mě přivedl na myšlenku, že bych mohla sáhnout do svého archivu a dát sem ukázku z let minulých. Tím chci říct, že vám poodhalím svoje první neúspěchy (spíše neúspěchy nežli úspěchy v mém tvůrčím psaní). Doufám, že to nepřijde nazmar. Taky je dost možné, že se třeba k něčemu vrátím, avšak moc to neočekávejte, protože nyní už nevím, co to dítě, kterým jsem byla, mělo vymyšleno a kam dál chtělo příběh směřovat. Jdu se dát do práce. Zatím užívejte víkend.

Marka

Jdu si pro tebe: 1. díl

31. října 2015 v 9:07 | Marka |  Jdu si pro tebe
Na obloze svítil měsíc. Vlastně už jen část měsíce. V dohledné době nebude na obloze ani kousek, pak zase začne tělo kosmického tělesa na černém plátně dorůstat.
Zatímco jsem dokuřoval cigaretu, jsem sledoval, jak se okolo zářivého srpku kupí mraky, dokud ho nezastínily úplně.
Zašmátral jsem v kapse a mezi všemi těmi věcmi jsem nahmatal klíče. Hodil jsem nedopalek do kaluže, která se utvorila v dolíku staré dlažby po nedávném dešti. Rozžhavená špička cigarety s nepatrným zasyčením zhasnula.
Na svazku klíčů jsem nemohl najít ten správný; škrtnul jsem téměř novým zapalovačem, abych si posvítil na klíče. Avšak než jsem se stačil zorientovat v těžkém kovovém spletenci, zlověstný studený vítr, co se zvedl ze severu, mi ho opět sfoukl. Na druhý pokus se mi to podařilo. Už jsem si chtěl odemknout, když mou nataženou ruku zarazily nedaleké zvuky. Spíše než kroky celý ten hluk zněl jako cupitání malého dítěte.To nebylo možné. Sice ještě svítilo pouliční osvětlení, ale v naší ulici spíše tak poskromnu. Jen na malém náměstíčku u nedalekého kostela zasvěceného svatému Pavlu ještě všechny lampy svítily. Krom toho všeho, každý již spal, takže v jediném okně nebylo známky po lidské společnosti. Odbila třetí hodina ranní. Bylo divné, že jsem venku já, natož aby se zde toulalo v tak tmavých uličkách samotné dítě. Právě teď a tady.
V naší staré zapadlé uličce nedaleko gotického kostela s miniaturními střešními byty s tajemnými podkrovými a půdami a nesrozumitelnými texty vandalů na zdech domů starých několik desítek let se každý zvuk odráží. Chtěl jsem se otočit zpět, konečně vejít do těch zpropadených dvěří, což jsem býval měl udělat - třeba by vše bylo nyní jinak - když v tu chvíli přicupitala malá holčička.
Nemohla být starší sedmi let. Byla to přesně ta roztomilá princezna, co filmaři hledají do celovečerních trháků. Řekl bych na první pohled, že jde s rodiči z pouti; okolo zápěstí drobné ručky měla ovázané tři balónky různé barvy. Někdo si
dal tu práci, že ji oblékl do růžových šatiček. Nadechl jsem se, že se zeptám s kým se potuluje po tmě takhle pozdě večer, spíš tedy nad ránem, protože rodiče jsem ani neslyšel, ani neviděl. Avšak ona potřásla dokonalými lokýnky.
Pak velké hnědé oči obrátila k obloze. V tu chvíli někdo na obloze musel rozehnat všechny mraky, naleštit měsíc, protože i ten úzký srpek měsíce jí dokonale ozářil. Vykreslil každý detail její tváře. Luna by v této etapě tak moc zářit neměla, ale to mě v tu chvíli moc netrápilo.
Dívenka se vrátila pohledem ke mně. Začala si prozpěvovat. Nejprve tiše. Nerozuměl jsem jí, ona udělala dva krůčky ke mně. Poté jsem rozeznal, že čím dál hlasitěji zpívá ty samá slova. Postupně ke mně dolehly jasné slabiky její říkanky.
"Jedna, dvě, holka jde, holka si jde pro tebe."
"Jedna, dvě, holka jde, holka si jde pro tebe."
"Jedna, dvě, holka jde, holka si jde pro tebe."


Úvod

30. října 2015 v 22:27 | Marka |  Moje kecy
Ahoj...
Začnu klasicky neklasicky. Je jedno, kde bydlím, nebo jak se jmenuju. Většina lidí mi neříká Marko; možná z toho důvodu to mám tady jen tak hozený jako autora. Někteří by mě pod tímto oslovením poznali, jiní ne. Na tom nesejde. Je mi 15, skoro /v lednu/ 16 let. Je to celkem důležitá informace, vezmeme-li v potaz, že sem chci začít psát povídky, příběhy, prostě všechno, co mě napadne. Toto není můj první blog, i když taky vím, jak ty ostatní dopadly. Taky to nejsou moje první příběhy. Nečekám, že sem budu konstantně přidávat články. Třeba sem napíšu jeden a pak se na to kvůli času studenta vykašlu. Kdo ví. Každopádně musím začít se sebou něco dělat, protože jsem v poslední době nic moc nenapsala a přestala jsem skoro číst. To mě mrzí. Navíc takovouhle flákárnou si nezačnu plnit sny jako moje okolí.
Vím, je hodně lidí, co píšou na net. Nesnáším ask /proto tam každý den skejsnu/ za to, kolik tam je stránek a lidi tam píšou příběhy. Všem se zdají úžasné - mě ne. Jsem odpůrce těchhle stránek. Teda, abych řekla pravdu, nevadí mi, ale štve mě, že povídky, co jsou pod úrovní všichni komentují slovy "Dokonalé! Krása! Nejlepší!" a nikdo je nezkritizuje! Člověk by se měl chtít zlepšit a ne psát pro návštěvnost, likey a tak. Teď se mi to tu nechce úplně celé vypisovat, ale prostě nejsem tenhle fanda. Chtěla bych psát proto, abych získala úroveň třeba i jednou něco vydat. Takže klidně do mě! Kritizujte!
O osobní kontakt si budete muset holt lidi napsat sami. Já nejsem proti, ale zas nechci se tady vyvěšovat úplně všem. Jednou sem třeba dám svoji fotku, ale to si musím ještě rozmyslet. Taky kdoví. Třeba to tu skončí jako pustý vrak lodi na dně korálových útesů.
Ještě dnes se sem pokusím alespoň přidat jeden díl.
Marka