Jdu si pro tebe: 1. díl

31. října 2015 v 9:07 | Marka |  Jdu si pro tebe
Na obloze svítil měsíc. Vlastně už jen část měsíce. V dohledné době nebude na obloze ani kousek, pak zase začne tělo kosmického tělesa na černém plátně dorůstat.
Zatímco jsem dokuřoval cigaretu, jsem sledoval, jak se okolo zářivého srpku kupí mraky, dokud ho nezastínily úplně.
Zašmátral jsem v kapse a mezi všemi těmi věcmi jsem nahmatal klíče. Hodil jsem nedopalek do kaluže, která se utvorila v dolíku staré dlažby po nedávném dešti. Rozžhavená špička cigarety s nepatrným zasyčením zhasnula.
Na svazku klíčů jsem nemohl najít ten správný; škrtnul jsem téměř novým zapalovačem, abych si posvítil na klíče. Avšak než jsem se stačil zorientovat v těžkém kovovém spletenci, zlověstný studený vítr, co se zvedl ze severu, mi ho opět sfoukl. Na druhý pokus se mi to podařilo. Už jsem si chtěl odemknout, když mou nataženou ruku zarazily nedaleké zvuky. Spíše než kroky celý ten hluk zněl jako cupitání malého dítěte.To nebylo možné. Sice ještě svítilo pouliční osvětlení, ale v naší ulici spíše tak poskromnu. Jen na malém náměstíčku u nedalekého kostela zasvěceného svatému Pavlu ještě všechny lampy svítily. Krom toho všeho, každý již spal, takže v jediném okně nebylo známky po lidské společnosti. Odbila třetí hodina ranní. Bylo divné, že jsem venku já, natož aby se zde toulalo v tak tmavých uličkách samotné dítě. Právě teď a tady.
V naší staré zapadlé uličce nedaleko gotického kostela s miniaturními střešními byty s tajemnými podkrovými a půdami a nesrozumitelnými texty vandalů na zdech domů starých několik desítek let se každý zvuk odráží. Chtěl jsem se otočit zpět, konečně vejít do těch zpropadených dvěří, což jsem býval měl udělat - třeba by vše bylo nyní jinak - když v tu chvíli přicupitala malá holčička.
Nemohla být starší sedmi let. Byla to přesně ta roztomilá princezna, co filmaři hledají do celovečerních trháků. Řekl bych na první pohled, že jde s rodiči z pouti; okolo zápěstí drobné ručky měla ovázané tři balónky různé barvy. Někdo si
dal tu práci, že ji oblékl do růžových šatiček. Nadechl jsem se, že se zeptám s kým se potuluje po tmě takhle pozdě večer, spíš tedy nad ránem, protože rodiče jsem ani neslyšel, ani neviděl. Avšak ona potřásla dokonalými lokýnky.
Pak velké hnědé oči obrátila k obloze. V tu chvíli někdo na obloze musel rozehnat všechny mraky, naleštit měsíc, protože i ten úzký srpek měsíce jí dokonale ozářil. Vykreslil každý detail její tváře. Luna by v této etapě tak moc zářit neměla, ale to mě v tu chvíli moc netrápilo.
Dívenka se vrátila pohledem ke mně. Začala si prozpěvovat. Nejprve tiše. Nerozuměl jsem jí, ona udělala dva krůčky ke mně. Poté jsem rozeznal, že čím dál hlasitěji zpívá ty samá slova. Postupně ke mně dolehly jasné slabiky její říkanky.
"Jedna, dvě, holka jde, holka si jde pro tebe."
"Jedna, dvě, holka jde, holka si jde pro tebe."
"Jedna, dvě, holka jde, holka si jde pro tebe."


Opakovala to nezměněním tónem, pořád to opakovala mechanicky. Jako stroj.
Udělala další dva krůčky ke mně, našpulila rty a temně se, pokud to vůbec takové drobné holčičky umí, zachichotala. V očích se jí nebezpečně zablesklo. Přísahal bych, že jsem zahlédl dokonce ďábelskou rudou jiskru. Ještě se na mě s šíleným výrazem ve tváři usmála. Poodhalila tak, jak to děti dělávají při focení, zuby. Každý by očekával bílé perličky u takového nevinného ptáčátka, avšak měla každý zoubek v řadě vybroušený, špičatý a zatraceně ostrý. Poté se otočila na patičce a odcupitala do mlhy, která se vzala odnikud.
Přiznám se, že v ten okamžik jsem neměl nejmenší chuť se otočit k ulici zády, ale v náručí paniky jsem se pokoušel strčit rychle klíč do zámku. Na třetí pokus jsem vpadl do domu a bouchl za sebou dveřmi. Skoro jsem měl strach, že mě někdo právem nařkne z rušení nočního klidu. Neotálel jsem a zmizel jsem v patře. Přede dveřmi od mého - totiž našeho - bytu jsem se snažil vydýchat. Nebo alespoň nadechnout. Sundal jsem si boty, ujistil se, že za mnou není žádná protivná holka, snažil se nad vším nepřemýslět. Trochu klidně jsem si odemkl. Zůstal jsem potichu, abych nevzbudil extravagantní krásku, co už beztak dávno spala v poloprázdné posteli. Boty jsem pohodil na rohožku, kde si je zítra odpoledne až půjdu opět do práce vezmu. Vyndal jsem všechny věci z kapes. Položil jsem je na starý konforenční stolek před krbem, potém jsem zamířil do ložnice zkontrolovat Sandru.
Nakoukl jsem do místnosti, ale ta byla prázdná. Postel byla jenom rozhrabaná, jako každé ráno, když vstávám, a nikde nikdo. Vyděsil jsem se, ale ne tolik, jako když jsem se otočil. Stála za mnou. Uprostřed nádherného čela měla vrásku vyrytou starostmi o mně. Mordočerné prameny jí stékaly po potetovaných ramenách v mohutných vlnách. Měla na sobě jen moje triko s kapelou a kalhotky na spaní. Trhl jsem sebou. Ona se zasmála.
"Ahoj, tohle mi nedělej. Málem jsem z tebe dostal infarkt," řekl jsem škádlícím tónem, jak občas spolu mluvíme, ale myslel jsem to smrtelně vážně.
Ona si mě jen beze slov přitáhla k sobě, dala mi vášnivou pusu a já si jí naoplátku přivinul pevně k sobě. Poté jsem ji pustil. Zůstal jsem na ní koukat; pozoroval jsem její krásnou tvář a oči. I po několika měsících, co spolu bydlíme, mě baví pozorovat její křivky, tvář, rty...
Sandra potřásla hlavou. Protáhla se kolem mě do ložnice. "Proč ti to trvalo tak dlouho?" Neznělo to vyčítavě, spíš zvědavě.
Nechtěl jsem ji vyprávět tu hovadinu, které nevěřím ani já, protože jsem si i já sám před sebou přišel jako blázen, a tak jsem jí jen pověděl, že jsem si byl ještě zakouřit, což nebylo neuvěřitelné, přihlédneme-li k mé spotřebě. Rozhodně tomu věřila víc, než kdybych jí vyprávěl o přízraku v naší ulici. A kdo jo? Mohl jsem být pouze unavený z mojí noční práce. Uložil jsem ji do postele ke spánku.
Sebral jsem ručník z topení. Zalezl jsem si do koupelny. Až tam jsem si dovolil přemýšlet o čem ta malá bestie, až moc hezká roztomilá bestie, mluvila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tori.U Tori.U | Web | 31. října 2015 v 11:34 | Reagovat

Píšeš naprosto úžasně, máš skvělý styl :D Už se nemůžu dočkat pokračování :))

2 Adéla Adéla | 6. listopadu 2015 v 14:40 | Reagovat

Moc dobry😊

3 Marka - admin :) Marka - admin :) | Web | 6. listopadu 2015 v 23:33 | Reagovat

[2]: jeej děkuju

4 Morriardy Morriardy | E-mail | Web | 27. listopadu 2015 v 22:40 | Reagovat

Nice! Fakt veľmi pekné. Pekne desivé. A zatratene dobre napísané. Tak tajomne a pútavo, že sa mi tá atmosféra strachu vryla pod kožu! koro som nedýchala a vážne som čakala že po ňom tá malá skočí, spraví z neho upíra alebo niečo a bude to tuctová blogová lovestory. Ale nie. Muhehehah! Prekvapila si! Rozhodne si zaujla a ja sa idem vrhnúť na pokračovanie!

5 MarkyKovr MarkyKovr | Web | 3. prosince 2015 v 12:33 | Reagovat

Parádička, zlatíčko!! :* Miluji tvoje texty, akorát bych tě ráda upozornila napřeklepy a na některá opakování slov. Jinak krásně čtivé, napínavé, smysl pro neobvyklá přirovnání, bohatý jazyk a slovní zásoba. Prostě skvělé počteníčko :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama