Listopad 2015

Jdu si pro tebe: 3. díl

28. listopadu 2015 v 16:43 | Marka |  Jdu si pro tebe
Oční víčka se mi pomaličku zavíraly. Ze změti barev, co mi vířily za branami do mého mozku, se rozpily nenávratně do havraní černi. Tma spánku mě spolkla v autě úplně, hlava mi pomalinku klesla. Až když přestal chrčet motor, vytrhlo mě ticho vesnice ze spárů snů. Pootevřel jsem ospale oči, avšak pouze na dvě úzké štěrbinky.
Na ztemnělý venkov padla hustá mlha. Mléko se rozlévalo kolem břehů nedaleké řeky, přes louky až na pozemky Sandřiny tety. Cesta od auta ke statku mi připadala delší než páteční večer v práci. Navlhlé oblečení kvůli poletujícím molekulám vody ve vzduchu mi připomnělo, jak moc se těším na vyhřátý krb, horkou sprchu a měkkou postel.
Štěrk nám skřípal pod botami, v dálce šuměly koruny větví, možná nás kdesi z oblohy hlídal měsíc, ovšem ruku do ohně bych za to nedal, protože jsem sám neviděl dál než na dva kroky.
Teta Marleen nás vyhlížela ze dveří, avšak dojít k ní bylo jako prodírání se skrz závoj husté poctivé smetany. Záři lucerničky, kterou svírala v ruce, spatřili až pár metrů od prahu.
Pozdravili jsme se mezi dveřmi se starší dámou, jež byla oděna tak trochu potrhle. Při pohledu na její papuče, které nosila, protože, jak sama říkávala, nastydnout od noh není pěkná věc, kontrastující s červeno-černými proužkatými punčocháči, jsem se musel pousmát. Ovšem ty neladily s puntikatou sukní až po kolena.
Šedé vlasy jí trčely do všech stran do půli ramen v jemných kudrlinkách, na nose jí seděly brýle se zlatými obroučkami a tlustými skly. Jiskřičky hasily stíny od toho, jak je kdysi dávno někdo zatlačil do pohublé tváře. Přesto vypadala zdravě. Koutky úst červených jako šátek, co si pravidelně každé ráno vázala okolo krku, se vždy smály.
Sandra padla své tetě okolo krku, ačkoliv sykla kvůli svému dobrodružství. Marleen nespokojeně mlaskla, když uviděla poničený obličej své neteře.
"Pojď, něco ti na ten tvé rány dám, ale musíš mi povyprávět, jak se to stalo," popostrčila neteř do domu. Poté se obrátila ke mně. "Honem, je tady zima, ať mi ještě nenastydneš."
Dřív, než jsem stačil odpovědět, zmizela v obrovském domě. Vytáhnul jsem cigarety, prohledal kapsy a zapálil si. Vydechoval jsem husté obláčky, přitom jsem téměř cítil dotek cizích mrazivých prstů. Prohlížel jsem si líně převalující se mlhu. Típl jsem nedopalek. Vhodil jsem ho do hrníčku, který tam stál na verandě právě kvůli mě, ačkoliv můj nezvyk nesnášela.
Ještě jednou jsem vzhlédl, pročesal očima několik pár metrů trávníku, které bylo moje nedokonalé lidské oko s to rozeznat. Z dálky se ozvalo vytí zatoulaného psa, co mi zježilo chloupky vzadu na krku. Aby toho nebylo málo, tak se do mě dala zimnice.
Povzdychl jsem si, otevřel jsem dveře a zmizel v tmavé chodbě. Než jsem stačil nahmat vypínač od světla, zasyčela na mě černá chlupatá koule, kterou Marleen oslovovala Válečku. Skutečně mu tohle jméno padlo - měl větší rozměry než většina kocourů, avšak bál se mě úplně stejně jako každé zvíře. Sandra si z toho dělala občas legraci, že ze mě vycítí špatnou energii. Já tak moc klidný nebyl. Co když...
"Matthiasi?"

Tag: Čtecí návyky

28. listopadu 2015 v 13:58 | Marka |  Neobvyklé
Tagy píšu velice nerada, a proto jsem neudělala rubriku "tagy", ale neobvyklé. Aspoň budu mít větší rozsah toho, co tam budu moct dávat. Krom tagů jsem si usmyslela, že až budete mít nějaké dotazy, které nemusí zrovna souviset přímo s mojí tvorbou, ale se mnou, tak to dám do téhle rubriky pod názvem např.: "Odpovědi na otázky č.1". Moc teda nepočítám s tím, že se o mě budete zajímat, ale je to takovýto kdyby.
No, každopádně tenhle tag se mi líbí. Můžu se u něj vypsat z něčeho, co souvisí se mnou, ale necpu vám pod nos informace o sobě násilně. Koneckonců vždy existuje červený křížek jako vysvobození.

1. Máš doma určité místo na čtení?

Řekněme, že mám. Ne, že bych si řekla: "Tak a teď už nesmíš číst nikde jinde než ve svém pokoji."! Ale zkrátka, ačkoliv máme barák, někdo by mohl říct dokonce velký barák, tak potřebuju svoje soukromí. Bratr a já rádi hlasitou hudbu, taky se nedá číst, když si vedle vás povídají rodiče nebo sestřička, takže volím variantu svého pokoje, hezky zachumlaná v posteli. Taky se večer potom nemusím obtěžovat někam chodit a můžu jen zhasnout a spát. Navíc, kdo by chtěl si číst u stolu a pak se vzbudit o půl třetí ráno s vytetovanými věcmi ze stolu na čele, že?
Na intru si čtu jenom u nás v pokoji - často v následující poloze: nohy na topení a sesunutá na židli. Jenže tam, když usnu, mě někdo může vzbudit.

2. Záložka, nebo kousek papírku, který se právě válí poblíž?

U mě moc dlouho nepřežije papírek, co se válí poblíž, natož záložka. U napínavých knížek často dopadli prohmataně nebo dost zmuchlaně. Nedávno jsem ale přišla na to, že mi nejdýl vydrží jako záložka zavírací špendlík. No, každopádně pozor na knížku, protože vám to může při neopatrném používání poškodit stránky (nemyslím to, že byste si zavírákem sešpendlili stránky, ale může se vám to u jedné strany zahryznout do stránek a to není knížce moc příjemný). Navíc když jste jako já odborníkem na cucání předmětů, můžete se píchnout zavírákem - bez dvojsmyslů či trojsmyslů.

3. Můžeš prostě jen tak číst, nebo nejprve dočteš kapitolu?

Většinou dočítám kapitoly. Nebo na kulaté (či půlkulaté) číslo stránky. Ale jelikož dost často čtu knížky s dlouhými kapitolami, tak se někdy uskromním, ačkoliv nerada.

Víkendová múza?

28. listopadu 2015 v 13:28 | Marka |  Moje kecy
Ahoj!
Tak jsem tu, zase se jdu vykecat více či méně z celého týdne (vlastně ze dvou, ale čert to vem) nebo aktuálních pocitů, myšlenek...
Minulý víkend jsem fakt nestíhala. Díky tomu, že jsem se tak trochu tady na pokračování v mým blekotání či psaní povídek vykašlala, jsem dostala dobrý známky. Tenhle víkend mě sice čeká pár těžkých úkolů, které jsou ovšem pro moje další studium (pokud nějaké bude, heh) z mého úhlu pohledu nepodstatné, ale stihnu (snad) všechno, co okolo blogu stihnout chci. Vykecat se, což už dělám, napsat pokračování k JSPT, k čemuž se nejspíš dostanu až večer, opravit chyby, na které mě upozornili čtenáři (kteří kupodivu existují) možná napsat ještě něco. Což nejspíš nestihnu, hah.
Teď z jiného soudku. Z kterého se musím vypsat! Fakt děkuju návštěvníkům, čtenářům a především lidem, kteří si najdou čas a napíšou komentář. Fakt mě ohromuje, kolik KLADNÝCH ohlasů je! Ještě víc děkuju za kritiku, kvůli které jsem konečně vrátila svou identitu na nějaký fungující blog. Napadlo mě, že bych mohla napsat jeden tag ohledně čtění. Našla jsem ho u blogerky, co četla můj minulý blog. Taky mě napadlo napsat, proč, jak apod vznikl tenhle blog. Též mě napadlo připsat další starší povídku. Opět mám nápad přepsat starší povídku, aby byla lepší a odpovídala mým nynějším znalostem či schopnostem. No, napadlo mě toho moc, takže si to musím začít psát.
Krom toho všeho mě napadlo, ačkoliv sem nechci dávat nic moc osobního, napsat něco o mém nejlepším a zároveň nejsmutnějším dni v životě, o tom, jak bláznivě jsem se dala dohromady s mým přítelem, a další... Musím říct, že mě asi znásilnila víkendová múza, protože se na mě hrnou nápady ze všech stran. Možná to je jen vyrovnávání se se ztrátou jednoho cenného víkendu, kdy jsem na blog ničím novým nepřispěla.
Marka

Spíš ve vězení

16. listopadu 2015 v 20:55 | Marka |  Čtyři roky v kostce
Krom reality je taky škola vězení. Přidala jsem z čirýho zoufalství další rubriku, protože mě inspirace zanesla až do nebezpečných vod. Rozhodnutí, že napíšu něco na téma škola, přišlo z čistého nebe. Třeba tak zmapuju ty čtyři roky, co budu zavřená s těmi samými lidmi až do pozdních odpoledních hodin v jedné místnosti, přikovaná k jediné zpropadené židli (ano, začínám tohle slovo milovat).
Vlastně budu proplouvat střední školou, ve které používám hlavně levou hemisféru. Od té doby, co jsem tam a oxiduju (haha, když jsem na chemičárně, asi se ode mě nic jiného nečeká) úspěšně v lavici, tak mám potřebu realizovat svojí pravou hemisféru. Často mi hlavou probleskne nápad, co psát, co kreslit (s tím bych to tedy moc nepřeháněla, protože toho mi ten nahoře zas tak moc nenadělil) a co si poslechnout za hudbu - jenom dneska mě to jaksi minulo.
Nechci psát takový ty klasický články o tom, jak jsem si sedla do lavice a okamžitě mě začalo všechno vys*rat, nebo jak takhle jednou při hodině matiky mě chytl sebenas*rací záchvat nad mojí vlastní blbostí. Ne. Rozhodně ne. I když někdy si člověk musí/chce postěžovat.
Neřekla bych, že v psací formě umím člověka nějak extra rozesmát, možná i to zvedání nálady dělá mým článkům problémy, ale i v tomhle chci trochu trénovat, že jo? Takže se o to budu snažit, protože občas ty zážitky z fyzky trochu jinak stojí za to.
Hádám, že všichni máte těch keců z vaší školy plný zuby, proto vás nebudu nutit moje články žrát od shora dolu (haha). Takže pokud to nikoho nebude zajímat, dobrovolně to vzdám.
A abych splnila svůj díl práce na tomhle článku, musím se podělit o našeho učitele fyziky. Mluvím o něm často, protože díky němu nám do života, světe div se (na internetu tohle ustálené slovní spojení píšou takhle, takže tomu budu třeba i věřit, že se to píše takhle), hustí nám do hlavy i praktické věci ze života. Občas jeho forma učení fyzky (není to překlep) je dost morbidní. Nebo je tak zjednodušený, že to chápou i imbecilové, jako jsem já. Pokud se s ním učíte zákon setrvačnosti, dozvíte se i o tom, jak si zapnout bezpečnostní pásy. Taky vám prozradí, co se stane, když povezete svůj čtyřnohý zázrak na klíně na předním sedadle a narazíte. Zkrátil to asi do osmi slov: "Budete mít v obličeji kaši z vašeho miláčka." Morbidní, že? Ale účinné, tipuju, že všichni v naší třídě už vědí, že když si dáte pekáč buchet od maminky na "roletu" v kufru pro babičku a narazíte, může vám vesele ufiknout hlavu, protože bude mít v rychlosti 5x-10x větší hmotnost. Taky vás nutí dávat pozor a učit se na každou hodinu. Musím říct, že jsem se nesetkala s tak přísným a zároveň dobře učícím učitelem jako je on. Na jednu stránku ho nemám ráda a na druhou stránku ho fakt zbožňuju, protože si konečně z hodin fyzky něco odnáším.
Marka

I smetí na zemi je zajímavější

16. listopadu 2015 v 19:05 | Marka |  Moje kecy
Zdarec!
Ačkoliv díky písničce jsem ve vlaku vymyslela předchozí článek, tak vůbec nevím, o čem mám psát. Jaksi mi došla inspirace. Tedy až na to, že v hlavě mám uložen nápad na třetí díl povídky Jdu si pro tebe (JSPT). Tenhle článek píšu na podruhé. Až tak moc mě dohnala kyselina, která mi sžírá nápady, které se urodí v mé (ne)geniální hlavě. Dokonce už i ta chemie mi leze na mozek.
Můj život je tak nudný, nebo to není dobrý nápad sdílet na internetu takhle veřejně, že o něm psát mě ani zatím nenapadlo, ačkoliv dneska jsou deníčkovské blogy tak strašně populární. Ve skutečnosti jsem nikdy nepochopila, proč někdo tohle čte. Baví to vůbec někoho, nebo to baví lidi jen psát?
Teď už odbočuju od tématu. Popravdě už ani nevím, jaké téma mělo být u tohohle článku. Asi jen tak nesmyslně píšu plky, abych pocítila uspokojení, že na blog nese*u (bez/s prominutí/m).
Takže můj závěr je, že i smetí na zemi je zajímavější než tenhle článek a že na další díl povídky si počkáte - buď do dalšího víkendu, nebo nevím. A jednodílné povídky? Na ty by mi muselo přijít trocha inspirace. Jinak, kdybyste měli návrhy na článek nebo dotaz, tak to sem všechno nastřílejte, jinak tenhle článek bude ještě větší merda, než je. Aspoň k něčemu by byl užitečný.
Marka

Pláču, když si andělé zasluhují zemřít

15. listopadu 2015 v 16:02 | Marka |  Z inspirace světa
Jedu si takhle vlakem a co mě nenapadne u poslouchání mé oblíbené písničky? Trklo mě, jak napsat jednodílnou povídku, u které si každý z vás vybaví něco jiného, něco jiným způsobem depresivního. Nebudu se tajit tím, že ta písnička se vám nejspíš líbit nebude, protože na můj šálek kávy je navyklý minimálně na blogu málo kdo - aspoň bych řekla, že tyto lidé nečtou můj blog. A jestli se mýlím, tak budu ráda, když mě vyvedete z omylu.
S textem to má sice možná pro někoho z vás něco málo společného - to záleží, jak si vyložíte to, co napíšu, ale povídka mě napadla kvůli něčemu jinému. Zkuste si přečíst text zde. A poslechnout si tuto písničku:
Jsem zvědavá, kolik z vás napadne, dle čeho jsem psala to, co zveřejním.
Upozornění: Bude to krátké. Tedy jak pro koho. A možná, až si to přečtete bez hudby, zkuste si to pustit a přečíst s hudbou. Nebudu nikoho nutit, ale třeba vás to napadne.


Moje gramatika - žádná práce šotka

15. listopadu 2015 v 15:04 | Marka |  Moje kecy
http://4.bp.blogspot.com/-Rt2TYKueNUM/TsetjofoPoI/AAAAAAAAAJg/laqeS3n-NwM/s1600/Orc%2Bwith%2Baxe%2B%2528by%2BM4rsellino%2529.png
Ahoj!
Chci se tady omluvit za gramatické chyby. Víceméně ukliknu se celkem normálně, ale za gramatické chyby si můžu sama, ačkoliv normálně je nedělám. Většinou přijedu v pátek domů, strávím krásný den s Mladým, jak říkám svýmu klukovi, když nechci z nějakého důvodu (např. anonymita) jeho jméno napsat či vyslovit, a večer okolo osmé, deváté či dokonce desáté hodiny rozkliknu blog.cz. Nejprve si přečtu články, co mě zaujmou na hlavní stránce, pak se dostanu na svůj menší koutek pro blázny, co chtějí číst moje kecy. Odpovím na komentáře, které fakt ráda vidím, protože jsou jakousi odezvou na moje psaní, čímž vás nechci "vůbec" motivovat k psaní komentářů, a pak až začnu kutit nějaké články.
Jelikož je často píšu už po jedenácté hodině jako například Jdu si pro tebe - 1. díl, který jsem psala do půl jedný, tak se občas i můj mozek vzbouří českému jazyku, který miluju, a začne psát kraviny. Chci se omluvit všem, co to čtou! Především všem, komu moje y/i dá dělovku do očí. Byla bych ráda, kdybyste, kdykoliv na něco takového narazíte, mi rovnou napsali do komentáře upozornění. Neberu to jako kritiku, neberu to jako urážku, nýbrž jako pomoc k zdokonalení článku.
Taky nechci uspěchat povídky nebo věty, protože mě baví si hrát se slovy, proto jsem lehce pozměnila některé věty v 2. díle Jdu si pro tebe, protože občas tam byly moc krátké věty. Jsem ráda za upozornění na ně, proto jsem v okamžitě, co jsem dnes zavítala na blog, je přepsala.

Teď bych jen ráda připsala něco k mému víkendu. V pátek jsem se sem nedostala, protože jsem strávila celý večer na maturitním plese mé sestry, po kterém se mi už tak moc chtělo spát, že jsem lehla a usnula fakt světelnou rychlostí. V sobotu jsem strávila den pomáháním a učením, ze kterého stejně mám kulový. Večer v sobotu jsem vyrazila po delší době na akci, již jsem si neskutečně užila. Kapely udělaly fakt skvělý koncert, byly tam fajn lidi a já se konečně zrelaxovala. Pokud chcete vědět víc, tak napište do komentářů - nevím, zdali to někoho zajímá, proto to sem úplně rozepisovat nebudu. Možná později, kdyby bylo více dotazů, v které nedoufám.
Marka

Jdu si pro tebe: 2. díl

6. listopadu 2015 v 23:27 | Marka |  Jdu si pro tebe
Trhl jsem sebou. Obraz děsivé princezny protrhly až sluneční paprsky odpoledního slunce, přesto mi chvíli trvalo, než jsem řasami rozehnal chmurnou představu.
Zůstal jsem ležet rozvalený na posteli. Civěl jsem do stropu a naslouchal jsem prázdnému bytu. Sandra šla do práce jako obvykle, takže krom tikání hodin mi tu nic nedělalo společnost.
Pocítil jsem hlad, který mě jako jediný chtěl donutit vstát z postele. Když jsem se konečně po několika minutách odhodlal posbírat každou buňku, každou kost svého těla, posadil jsem se na posteli.
Po dlouhém pohledu z okna do ulice jsem se odebral do koupelny, protože moje tělo si žádalo sprchu. Noci trávené v práci mi občas přišly nemilosrdně dlouhé, ztuhlé záda od sezení bažily po horké vodě.
Prošel jsem jako obvykle ranní rutinou. Vyčistil jsem si zuby, rozčísl jsem si vlasy, které během pár minut vypadaly opět, jako bych se jich ani nedotkl, oblékl se. Došel jsem do kuchyně, postavil vodu na kávu a otevřel ledničku, kde již byl připravený můj obědový balíček. Namočil jsem prst do omáčky, která okamžitě naplnila mé chuťové pohárky fantastickou chutí. Postavil jsem dózu s omáčkou i s tou druhou na kuchyňskou linku, pak jsem dal do hrnce vodu na těstoviny. Když jsem konečně zalil hrníček, po bytě se ihned začala linout její vůně.
Mrkl jsem na hodiny. Pár minut po půl jedné. Přerývaný spánek byl sice dlouhý, no po té příhodě ne moc klidný. Cítil jsem se stejně vyčerpaný. Za necelou třičtvrtě hodinu se měla doma objevit Sandra jako každou polední přestávku.
Procházel jsem bytem s očima až navrch hlavy, protože jsem zapomněl, kde jsem včera ve zmatku vyndal z kapes všechny věci. Prohrabal jsem polovinu zásuvek v ložnici, dokud jsem nenarazil na Sandřinu. Chvíli jsem váhal, jestli to má vůbec smysl, protože jen tak bych si nespletl její šuplík s tím mým. Avšak kdo ví? Byl jsem rozespalý.
Bez přemýšlení nad tím, jestli mám právo nebo ne otevírat její zásuvku, jsem ji otevřel. Cigára, klíče ani další věci jsem nenašel, ovšem leželo tam cosi, co jsem neznal. Jistě to bylo Sandřino soukromí, ale svazek dopisů mě zaskočil. Zaujatě jsem je vzal. Chtěl jsem si usednout pohodlně do křesla. Málem jsem to i udělal, jenže pak jsem spatřil cigára, na které jsem málem zapomněl a které jsem tak pracně hledal, i když byly na nejpraktičtějším místě v bytě. Vzal jsem je, došel na balkón a zapálil si. Usedl jsem si na židli u stolu. Vyfoukl jsem první oblak dýmu, co se líně rozplýval ve vzduchu jako jeden velký otazník nad dopisy. Vytáhl jsem jeden z nich. S předvčerejším datem. Přečetl jsem si obsah a nemohl jsem věřit očím.
Další s podobným motivem zhruba před týdnem. První jí přišel zhruba před měsíce. Zděsil jsem se. Kdy mi to hodlala říct? Takhle jsem prolistoval asi pět dopisů, dokud jsem nedokouřil. Ve všech se psalo úplně to samé, akorát různými druhy výhružek nebo nadávek. Coura, děvka, šlapka,...
S vráskami jsem došel se všemi dopisy do kuchyně. Hodil jsem do osolené vody těstoviny. Stál jsem jako kuchařka s příručkou, jak uvařit těstoviny, u plotny. Pročítal jsem jeden z dopisů. Proč mi to neřekla?!