Jdu si pro tebe: 2. díl

6. listopadu 2015 v 23:27 | Marka |  Jdu si pro tebe
Trhl jsem sebou. Obraz děsivé princezny protrhly až sluneční paprsky odpoledního slunce, přesto mi chvíli trvalo, než jsem řasami rozehnal chmurnou představu.
Zůstal jsem ležet rozvalený na posteli. Civěl jsem do stropu a naslouchal jsem prázdnému bytu. Sandra šla do práce jako obvykle, takže krom tikání hodin mi tu nic nedělalo společnost.
Pocítil jsem hlad, který mě jako jediný chtěl donutit vstát z postele. Když jsem se konečně po několika minutách odhodlal posbírat každou buňku, každou kost svého těla, posadil jsem se na posteli.
Po dlouhém pohledu z okna do ulice jsem se odebral do koupelny, protože moje tělo si žádalo sprchu. Noci trávené v práci mi občas přišly nemilosrdně dlouhé, ztuhlé záda od sezení bažily po horké vodě.
Prošel jsem jako obvykle ranní rutinou. Vyčistil jsem si zuby, rozčísl jsem si vlasy, které během pár minut vypadaly opět, jako bych se jich ani nedotkl, oblékl se. Došel jsem do kuchyně, postavil vodu na kávu a otevřel ledničku, kde již byl připravený můj obědový balíček. Namočil jsem prst do omáčky, která okamžitě naplnila mé chuťové pohárky fantastickou chutí. Postavil jsem dózu s omáčkou i s tou druhou na kuchyňskou linku, pak jsem dal do hrnce vodu na těstoviny. Když jsem konečně zalil hrníček, po bytě se ihned začala linout její vůně.
Mrkl jsem na hodiny. Pár minut po půl jedné. Přerývaný spánek byl sice dlouhý, no po té příhodě ne moc klidný. Cítil jsem se stejně vyčerpaný. Za necelou třičtvrtě hodinu se měla doma objevit Sandra jako každou polední přestávku.
Procházel jsem bytem s očima až navrch hlavy, protože jsem zapomněl, kde jsem včera ve zmatku vyndal z kapes všechny věci. Prohrabal jsem polovinu zásuvek v ložnici, dokud jsem nenarazil na Sandřinu. Chvíli jsem váhal, jestli to má vůbec smysl, protože jen tak bych si nespletl její šuplík s tím mým. Avšak kdo ví? Byl jsem rozespalý.
Bez přemýšlení nad tím, jestli mám právo nebo ne otevírat její zásuvku, jsem ji otevřel. Cigára, klíče ani další věci jsem nenašel, ovšem leželo tam cosi, co jsem neznal. Jistě to bylo Sandřino soukromí, ale svazek dopisů mě zaskočil. Zaujatě jsem je vzal. Chtěl jsem si usednout pohodlně do křesla. Málem jsem to i udělal, jenže pak jsem spatřil cigára, na které jsem málem zapomněl a které jsem tak pracně hledal, i když byly na nejpraktičtějším místě v bytě. Vzal jsem je, došel na balkón a zapálil si. Usedl jsem si na židli u stolu. Vyfoukl jsem první oblak dýmu, co se líně rozplýval ve vzduchu jako jeden velký otazník nad dopisy. Vytáhl jsem jeden z nich. S předvčerejším datem. Přečetl jsem si obsah a nemohl jsem věřit očím.
Další s podobným motivem zhruba před týdnem. První jí přišel zhruba před měsíce. Zděsil jsem se. Kdy mi to hodlala říct? Takhle jsem prolistoval asi pět dopisů, dokud jsem nedokouřil. Ve všech se psalo úplně to samé, akorát různými druhy výhružek nebo nadávek. Coura, děvka, šlapka,...
S vráskami jsem došel se všemi dopisy do kuchyně. Hodil jsem do osolené vody těstoviny. Stál jsem jako kuchařka s příručkou, jak uvařit těstoviny, u plotny. Pročítal jsem jeden z dopisů. Proč mi to neřekla?!


Čekal jsem s obědem na Sandru, popíjel kávu a měl těžkou hlavu starostmi.
Když zachrastily klíče v zámku, ošil jsem se jako na trní. Do místnosti přišla přenádherná dívka. Ve vlasech měla jako vždy květinu, kterou si tam naaranžovala ve svém soukromém květinářství. Děsně jí to slušelo. Měl jsem pocit, že kvůli tomu, jak je krásná, zapomenu brzo na svůj vztek a lístost, proto jsem stáhl tvář zklamáním.
Bylo vidět, jak její úsměv hasne.
"Ahoj... Děje se něco?" řekla opatrně.
Já jsem jen zaťal čelist. Zvedl jsem se z křesla, šel za ní do kuchyně. Když se konečně otočila ke mně zpět čelem, odpověděl jsem jí. "Ahoj. To se mám spíš ptát ja, nebo ne? Kdo píše tyhle sračky, Sandro? A kdy si mi to chtěla říct?!"
Lehce se vyděsila, když jsem mával kolem její hlavy rukama s dopisy. "Já," hlesla, ale nevěděla, co říct. Poznám to na ní.
Chtěl jsem na ní chrlit tolik slov, ale ona se prosmýkla kolem mě, což dělá dost často. Pronásledoval jsem její kroky jako stín do ložnice.
"Chci vědět, kdo to píše, chci si s nima promluvit," odmlčel jsem se, "nebo já nevím co, ale rozhodně nikdo tě nebude urážet!"
Zakoulela očima. "Nech to být, přeci to nestojí za řeč." I když chtěla znít přesvědčivě, do očí se jí hrnuly slzy. Až teď jsem viděl, že už měsíc je z těch dopisů nesvá a možná má i strach. Hlas se jí chvěl jako malé lístečky ve větru. Bylo mi jí líto, avšak ona nosí masku tvrďačky, za kterou mě nechá nakouknout jen zřídkakdy. Pocity děsu, bezmoci nedává najevo.
"Nestojí?!" zařval jsem, protože mi ruply nervy. Chytl jsem se za hlavu, nevěděl jsem, co dál.
Najednou se ozvala velká rána. Jedno sklo se s řinčením začalo sypat po jednotlivých střepech, které lítaly částěčně i okolo nás, na zem. Okamžitě jsem ochranitelsky objal Sandru, aby jí žádný střep nezasáhl.
Na zemi mezi všemi střepy ležel kámen omotán gumičkou, aby z něho nespadl dopis. Oba dva jsme se sklonili pro kámen, ale nakonec ho uchopila ona. Přelétla dopis očima, poté mi ho podala. Výhružky se již vystupňovali na to, že ji někdo zbije. Zamračil jsem se. Nenechám to tak.
"V pondělí zajdu na policii," oznámil jsem ji bez připuštění námitky. Přikývla.
Pojedli jsme, udělali jsme si hezký podvečer. Podívali jsme se z postele na film, dokonce jsme na chvíli usnuli tvrdým kvalitním spánkem. Probudil jsem se až s budíkem o páté, abych v šest odešel do práce. Vzal jsem si do práce svačinu, zakousl se do jablka na cestu, na které se mi zbíhaly sliny. Nenápadně jsem si z věšáku vzal příruční baterku, aby si toho Sandra nevšimla. Mohla by si myslet, že se bojím tmy, což ostatně byla pravda, za kterou jsem se styděl. Začínal jsem být lehce paranoický. Zmizel jsem ve dveřích poté, co jsem dal Sandře sladkou pusu na dobrou noc. Protože jsem to nevydržel, tak jsem ji ještě vlepil něžnou pusu na čelo - věděl jsem, že to miluje. Sice chtěla namítat, že na mě počká, ale já s tím nesouhlasil. Musela si odpočinout, pořádně se vyspat, aby její krásnou tvář nehyzdily tmavé kruhy pod veselýma očima.
Po noční směně jsem opět ve tři hodiny přitáhnul domů tiše jako myška. Byla to stejná cesta jako každá jiná, jako každý jiný večer nebo spíše ráno. Jenom já jsem byl jiný. Paranoia mě sžírala zevnitř jako kyselina. Díky ní jsem se otáčel vždy po patnácti metrech, po pár krokách, za každým rohem...
Jen co jsem si lehl do postele k Sandře, která byla ve své říši snů, usnul jsem tvrdým spánkem přivinut k dívce, kterou jsem bezmezně miloval.
Prásknutí dveří mě druhý den probudilo okamžitě. Cítil jsem, jak mi únava ustupuje ze všech buněk, když jsem viděl mihnout se Sandru okolo dveří ložnice. Hrbila se, což nikdy nedělá, pod tíhou problémů. Šla rychlým krokem, jako by jí za patami hořelo. Než jsem stihl vymotat nohy z přikrývky, zmizela v koupelně. Tloukl jsem na ní, volal, prosil, ale z koupelny se pouze ozývaly vzlyky, bolestivý sykot.
O půl hodiny později vyšla z koupelny celá napuchlá, s monoklem pod okem, natrhlým rtem, šrámem u obočí... Zděsil jsem se. Posadil jsem ji u stolu. Běhal kolem ní s láskou; pomáhal jí ledovat obličej, který měla zhmožděný od cizích pěstí.
Chvíli jsme seděli. Mlčeli jsme s upřeným pohledem na toho druhého, dokud nezačala sama od sebe vyprávět, co se stalo. Musela si utřít slané slzy. Vyprávěla, že než došla do obchodu, zbili jí. Vyzvídal jsem, avšak nic jsem z ní nevydoloval. Tedy až na příslib, že mi později, až se dá dokupy, řekne celé ráno od začátku až do konce. Objal jsem ji, sykla bolestí, protože ti hajzlové jí namohli žebra.
Domluvili jsme se, že pojedeme k Sandřině tetě na víkend. Poté jsem navrhl jsem, že dojdu nakoupit.
Mezitím Sandra opatrně uklidila střepy. Přijela firma - okamžitě okno začala vyměňovat.
Když jsem se vrátil, začal jsem balit. Pár svršků, spodní prádlo, pracovní oděv, ... Než jsem stačil dát do batohu vše, zatočila se mi hlava. Před očima mi zčernalo, problesklo bílé světlo, avšak opět jsem se ocitl během pár milisekund zpět ve svém těle. Pouze jsem zavrávoral.
"Je ti něco?" ptala se mě starostlivě Sandra.
Usmál jsem se se slovy: "Jsem pouze unavený."
Sandra s pomačkaným úsměvem vzala do ruky klíčky od auta. "Dnes řídím já?" načež stáhla obličej bolestí, jak jí v něm zacukaly nervy.
Nic jsem nenamítal, tiše jsem přikývl. "Miluju tě, Matthiasi," špitla. Dala mi sladkou pusu na tvář.
Odcházeli jsme z bytu i s pracovníky firmy, zanechali jsme ho pustý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tori.U Tori.U | Web | 7. listopadu 2015 v 18:07 | Reagovat

Začíná to být napínavé :) Super. V druhé polovině je to trochu uspěchané, na konci se to zase zpomalí...
Máš tam pár chyb, hlavně překliků, ale zato ta atmosféra! Přpadám si jako bych byla v tom bytě a viděla do nich, četla mu přes rameno ty dopisy... Je to jako z nějakého filmu, ale za boha si nevzpomenu z jakého.
Btw zrovna na tom posledním překladu dělám už od prázdnin, pak jsem tam měla hned několik složitých frází a zase jsem s tím na týden sekla... Je na to potřeba trpělivost :-P
Tak jsem se zde zase vykecla. Díky za komentář :-D

2 Ki Ki | E-mail | Web | 8. listopadu 2015 v 12:01 | Reagovat

Musím uznat, že se mi tvůj styl psaní líbí. I nápad považuji za povedený, jen jedna věc mi trochu bránila ve čtení - barva písma. Špatně se mi text četl.
Určitě si ale přečtu pokračování :)

3 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 15. listopadu 2015 v 8:32 | Reagovat

No páni! Tak to se mi dost líbí. Hotová detektivka. :-) Úplně jsem si to živě představovala, jako kdybych byla duch a stála přímo i nich a všechno prožívala s nimi :-D

Jsi šikovná a jak. ;-) Jsem celkem zvědavá, jak se to vyřeší, kdo to je a všechno prostě :-D

4 Morriardy Morriardy | E-mail | Web | 27. listopadu 2015 v 23:05 | Reagovat

no. takže. pecka! takže až sa dnes v noci budem bezúspešne nažiť spať, nebude mi hlavou vŕtať iba to malé dievčatko v nočnej uličke a jej mrazivá pesnička, ale aj tý nemenovaný hajzli čo zmlátili tak sympatickú protagonistku! no fuj! A on ej Matthia heeej? Mňam mňam. Ešte to je len druhá kapitola  amne už tečie slina. Fakt obrovský sympaťák... to zablisnutie na konci... to nebolo iba pre to že je unavený žeee??? ona sa niečo deje! kurňaaa... ale čo??? prosím prosím prosím, pohni kostrou s pokračovaním! trašne sa nusím a tvoj prepracovaný príbeh ma neskutočne nadchol!

ps. aby si si nemyslela že ti iba mažem med okolo úst... tak v tej čati ako spomínaš rannú kávu sa ti káva opakuje až príliš často. v tom bezchybnom texte je to ako päsť na oko ;) namiesto zaliať kávu použi napr. hrnček a nie vôňa kávy ale... kofeínu. napr. :D alebo ja neviem. vymysli si niečo. káva v 3 vetách za sebou tri krát znie neprofesionálne ;)
oh a... vo vete "Mohla by si myslet, že se bojí tmy" ti zrejme chýba M. a v "Paranoa mě sžírala zevnitř jako kyselina" pre zmenu I. ((inak bravúrne prirovnanie! fakt skvelé... kde na to chodíš?) nehnevaj sa na mňa, sú to obyčajné preklepy a maličkosti, nič to neznamená. ale preda chceš aby to bolo čo najlepšie! nie? :)
inak sa môžem iba opakovať: veľmi pútavý príbeh! len tak ďalej! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama