Jdu si pro tebe: 3. díl

28. listopadu 2015 v 16:43 | Marka |  Jdu si pro tebe
Oční víčka se mi pomaličku zavíraly. Ze změti barev, co mi vířily za branami do mého mozku, se rozpily nenávratně do havraní černi. Tma spánku mě spolkla v autě úplně, hlava mi pomalinku klesla. Až když přestal chrčet motor, vytrhlo mě ticho vesnice ze spárů snů. Pootevřel jsem ospale oči, avšak pouze na dvě úzké štěrbinky.
Na ztemnělý venkov padla hustá mlha. Mléko se rozlévalo kolem břehů nedaleké řeky, přes louky až na pozemky Sandřiny tety. Cesta od auta ke statku mi připadala delší než páteční večer v práci. Navlhlé oblečení kvůli poletujícím molekulám vody ve vzduchu mi připomnělo, jak moc se těším na vyhřátý krb, horkou sprchu a měkkou postel.
Štěrk nám skřípal pod botami, v dálce šuměly koruny větví, možná nás kdesi z oblohy hlídal měsíc, ovšem ruku do ohně bych za to nedal, protože jsem sám neviděl dál než na dva kroky.
Teta Marleen nás vyhlížela ze dveří, avšak dojít k ní bylo jako prodírání se skrz závoj husté poctivé smetany. Záři lucerničky, kterou svírala v ruce, spatřili až pár metrů od prahu.
Pozdravili jsme se mezi dveřmi se starší dámou, jež byla oděna tak trochu potrhle. Při pohledu na její papuče, které nosila, protože, jak sama říkávala, nastydnout od noh není pěkná věc, kontrastující s červeno-černými proužkatými punčocháči, jsem se musel pousmát. Ovšem ty neladily s puntikatou sukní až po kolena.
Šedé vlasy jí trčely do všech stran do půli ramen v jemných kudrlinkách, na nose jí seděly brýle se zlatými obroučkami a tlustými skly. Jiskřičky hasily stíny od toho, jak je kdysi dávno někdo zatlačil do pohublé tváře. Přesto vypadala zdravě. Koutky úst červených jako šátek, co si pravidelně každé ráno vázala okolo krku, se vždy smály.
Sandra padla své tetě okolo krku, ačkoliv sykla kvůli svému dobrodružství. Marleen nespokojeně mlaskla, když uviděla poničený obličej své neteře.
"Pojď, něco ti na ten tvé rány dám, ale musíš mi povyprávět, jak se to stalo," popostrčila neteř do domu. Poté se obrátila ke mně. "Honem, je tady zima, ať mi ještě nenastydneš."
Dřív, než jsem stačil odpovědět, zmizela v obrovském domě. Vytáhnul jsem cigarety, prohledal kapsy a zapálil si. Vydechoval jsem husté obláčky, přitom jsem téměř cítil dotek cizích mrazivých prstů. Prohlížel jsem si líně převalující se mlhu. Típl jsem nedopalek. Vhodil jsem ho do hrníčku, který tam stál na verandě právě kvůli mě, ačkoliv můj nezvyk nesnášela.
Ještě jednou jsem vzhlédl, pročesal očima několik pár metrů trávníku, které bylo moje nedokonalé lidské oko s to rozeznat. Z dálky se ozvalo vytí zatoulaného psa, co mi zježilo chloupky vzadu na krku. Aby toho nebylo málo, tak se do mě dala zimnice.
Povzdychl jsem si, otevřel jsem dveře a zmizel v tmavé chodbě. Než jsem stačil nahmat vypínač od světla, zasyčela na mě černá chlupatá koule, kterou Marleen oslovovala Válečku. Skutečně mu tohle jméno padlo - měl větší rozměry než většina kocourů, avšak bál se mě úplně stejně jako každé zvíře. Sandra si z toho dělala občas legraci, že ze mě vycítí špatnou energii. Já tak moc klidný nebyl. Co když...
"Matthiasi?"

Trhl jsem sebou nejen v realitě, ale i moje myšlení zažilo šok. Trochu se mi motala hlava. Nápadně se mi v té situaci vybavilo, jak jsem byl vyveden z rovnováhy, než jsme sem jeli. Zamračil jsem se na myšlenku, že jsem se z toho nevyspal. Asi se na mě začalo podepisovat to, že pracuji přes noc.
"Už jdu," křikl jsem za hlasem své dokonalé holky. Připlazil jsem se k slavnostní tabuli; na tohle boží jídlo od Marleen jsem se těšil od té chvíle, co jsme se rozhodli, že sem pojedeme.
Sedl jsem si naproti Sandře, Marleen se jako správná hostitelka posadila do čela.
"Čekáme ještě někoho?" zeptal jsem se při pohledu na ještě jeden připravený talíř.
Marleen s úsměvem potřásla hlavou. "Jistěže ne, ale chci si zavést novou tradici." Zazubila se jako třináctiletá holka, co se snaží převést starší sourozence.
Svraštil jsem čelo nechápavostí.
"Teta chce vždy, když bude jíst, připravit talíř pro náhodného hosta," odpověděla mi Sandra.
Přikývnul jsem si. Normálně by mi to připadalo jako neuvěřitelně bláznivá tradice, ale Marleen už nějakou dobu znám, takže mě to nepřekvapilo.
Začali jsme hodovat. Nelze to říct jinak, opravdu jsme se cpali jídlem pro starověké božstvo, pili z obyčejných číší tekuté zlato pro chuťové buňky.
Zrovna jsem si chtěl přidat malinkatý kousek dezertu, když v tom někdo zaklepal na dveře. U stolu ustal rozhovor, tetička se zvedla a šla otevřít. Za malý moment přišla zpoza rohu s kyticí růží a úsměvem na tváři, přišel i muž pronásledujíc jí jako tichý stín. Pozdravil nás, Marleen ho posadila k malému stolu obleženého dobrotami.
"Ale Marleen, nezdržím se dlouho," zasmál se.
Ta jenom zavrtěla hlavou, nandala mu od všeho něco. "Marcusi, dlouho jsme se neviděli. Musíme si popovídat! Dovol mi, abych ti představila svou neteř Sandru s jejím přítelem." Poté spráskla ruce radostí. "Jsem ráda, že vás mám tady takhle všechny pohromadě."
Marcus se srdečně usmál. Ochutnal její dobroty; extázový výbuch chutí jsme poznali dle toho, protože okamžitě si přidal výborné vafle.
"Marleen, včera jsem byl ve vesnici," začal mezi sousty vyprávět. "Celkem jsem se pobavil, avšak ne na tvoji adresu, ale nad těmi fámami, co tu kolují."
Tetička si posunula brýle ke kořeni nosu, se zájmem se na něj zadívala. Často nepotřebovala mimiku, aby vyjádřila své spletité myšlenky.
"Říká se, že si už zdegenerovaná pustým životem na osamělém statku. Dovolte mi, abych se tomu zasmál pohrdavě," mrkl na tetičku, poté se opravdu zasmál. "Tato dáma je neskutečně inteligentní, ve svých letech je také neuvěřitelně krásná."
Marleen se pod váhou lichotek začervenala. "Ale prosím tě, Marcusi. Nech těch lichotek."
To mě přimělo se zamyslet nad tím, jaký vztah tyhle dva staří lidé mají. Bylo krásné žít v představě, že i tato vdova zažívá ve svých letech lásku. Evidentně kolem sebe kroužili jako magnety, které se nakonec k sobě obrátí opačnými póly a přitáhnou se, jako sup kroužící nad potravou. Líbilo se mi to.
"Taky prý tu provozuješ se svými černými kočkami čáry, chováš tu strašidla, nebo si se už dávno pomátla!"
Tomu jsme se smáli všichni. Marleen se nad tím zamyslela, pak dodala ještě vtipnou poznámku, avšak Marcus se při pohledu na hodiny začal chystat na cestu domů.
U dveří jsme se rozloučili, Marleen poděkovala za návštěvu a on se vydal do mlhy.
My jsme pak seděli u krbu, pili horké mléko a povídali si.
Po dlouhém výslechu, co se stalo Sandře, obrátila tetička pozornost na mě. "A co ty, Matthiasi? Ještě pořád pracuješ v archivu?"
Přitakal jsem.
"Baví tě to tam? Pořád pracuješ v noci?" zamračila se, když si vybavila, jak jsem jí minule vysvětloval, že beru jenom noční služby. Děsila se toho, jak je to nezdravé.
Usmál jsem se. "Baví, jistěže. Pracuji výhradně v noci, nemějte strach, teto."
Sandra sebou trhla. Otočila se ke mně, dlouze se napila ze svého hrnku a polkla. "Nemáš být dnes v práci?"
Zavrtěl jsem hlavou. "Stačil jsem si vzít volno, neměj strach zlato."
Mohutné památeční hodiny po prababičce odbily jedenáctou hodinu. Oba dva - já a Sandra - jsme se zvedli, že si již půjdeme lehnout, protože to byl jediný den, kdy jsme se Sandrou stačili chodit spát dřív než ve tři ráno. Marleen nás ještě zarazila. "Vystačí vám peníze?"
Oba dva jsme přikývly. Jak by ne? Teta Marleen nám posílala tolik peněz, co by vystačily tříčlenné rodině, ale my se Sandrou jsme jí nechtěli být dlouho na obtíž, takže jsme stejně chodili do práce. Oba dva jsme si přáli dům s velkou zahradou, který bychom pak mohli jednou odkázat našim, doufám, že společným, potomkům. Marleen si něco málo vydělala také, ale více méně měla peníze z velkého dědictví. Škoda, že statek už má svou slavnou éru za sebou.
Odebrali jsme se do horního patra, uložil jsem Sandru. Vzal jsem si bundu, rozhodl jsem se, že si půjdu ještě zakouřit, protože jsem cítil tu tupou únavu až v konečkách prstů.
Otevřel jsem hlavní dveře. Dýchl na mě mrazivý vítr depresivního podzimního soumraku. Mlha se už trochu rozptýlila.
Zapálil jsem si cigaretu, chvíli mě náhlé světlo plamene oslepilo, avšak brzy se mi podařilo fialové mžitky před očima rozmrkat.
Pokuřoval jsem si, sledoval, jak se snaží vítr rozehnat protivnou mlhu, naslouchal šumění listů. Náhle jsem uslyšel nějaké zvuky. Chvíli jsem jenom ztuhl. Naslouchal. Neustávaly. Naposledy jsem si popotáhl z cigaretu, kterou jsem uhasil a odhodil do hrnečku s dalšími nedopalky. Vydal jsem se za zvuky. Cítil jsem šílený tep v hrudi, v hlavě mi hučelo.
Kroky jsem slyšel nezřetelně už z dálky, ale stále byla mlha celkem hustá, takže jsem neviděl dál než na pět metrů. Děsilo mě to.
Obešel jsem jednu budovu statku. Narazil jsem na stín v plášti a klobouku. Zamračil jsem se.
"Hej! Co tu děláte?"
Nikdo mi neodpověděl. Jen se mým směrem otočila hlava toho dotyčného. Do té doby, než jsem na něj zakřičel, tam jen stál a hleděl na okna, kde jsme měli se Sandrou pokoj. Ten plášť i klobouk. Něco mi připomínaly, někde jsem je už viděl. Snad dneska.
Zamyslel jsem se. Došlo mi to. Marcus měl stejné, ale ten už odešel, nebo ne?
Marcus se začal přibližovat, snad sedmimílovými kroky, protože se najednou zjevil těsně u mě. Viděl jsem, že v obličeji má šrám, taky že na něm visí kdejaké listí. Vzal jsem zapalovač a škrtl jsem. Zděsil jsem se. Měl prázdný pohled, vedle šrámu kapky bláta, byl smrtelně bílý.
Rty se mu začaly vlnět. Bez vydání hlásku. Poté začal šeptem vyslovovat. Víc nahlas. Podobnou písničku už jsem slyšel. Udělal jsem pár kroků zpět, ale akorát jsem zakopl o stromek, kterého jsem si nevšiml a seděl tam. Civěl jsem na něj, on mně hluboko do žaludku, jakoby o mě věděl ty černé tajemství, co se okolo mě vznášely.
"Tři, čtyři, trpět budou lidi, kteří..."
"Tři, čtyři, trpět budou lidi, kteří..."
"Tři, čtyři, trpět budou lidi, kteří..."

Vytřeštil jsem na něj oči. To nebylo možné. Vyšel měsíc, ta záře mu propůjčila ještě hrůznější vzhled se svatozáří. Usmál se, ukázal ostré zuby jako ta malá holčička, přitom měl ještě u večeře zdravý lidský chrup.
Začal jsem se zvedat, protože jsem chtěl utéct, ale on se jen beze slova otočil na patě. Zmizel v té bílé líné duchně, plášť za ním vlál. Ocitl jsem se ve vlastním hororu, jakoby byl ušit na míru pro mě.
Vyhrabal jsem se na nohy a utíkal mlhou ke vchodu. Otevřel jsem hlavní dveře, zamkl je za sebou. V tu chvíli se mi začal motat svět před očima. Tupá únava mi lezla přes celé tělo až do hlavy, začala ji ochromovat zrovna, když jsem byl v půli schodů. Vyšplhal jsem taktak nahoru, otevřel jsem si dveře a snažil jsem se je potichu zavřít, ale to se mi moct nepovedlo, protože jsem se začal celý klepat. Úplně jsem trnul, že vzbudím Sandru, ale ta spala jako andílek.
Padnul jsem konečně do postele a rázem usnul. Tedy myslel jsem si to, ale místo toho, abych usnul temným spánkem, probliklo mi před očima světlo a já se ocitl v té situaci, co se stala tenkrát. Zakázal jsem si o ní přemýšlet už kdysi dávno. Co když mě minulost dostihla?
Děsil jsem se toho.


P.S.: Omlouvám se, že se třičtvrtě kapitoly nic neděje. Snad vás zbytek nadchnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Morriardy Morriardy | E-mail | Web | 28. listopadu 2015 v 21:25 | Reagovat

začalo sa to tak pekne! strelená teta, skvelá večera, nečakaný hosť... a potom. potom. inštinkt mi hovorí že to o tých kúzlach nebude ďaleko od pravdy, že? vzhľadom na to všetko čo sa tu deje... takže, čo sa to tu vlastne deje? je tu toľko hádanok! zamlčala si nám čo sa stalo Sandre. s Matthiasom sa niečo deje, a naberá to na grádoch. Z milého pánka sa stala beštia. ako? a čo chcel? čo do šľaka znamená tá pesnička? nepreháňam keď poviem že sa desím jej pokračovania... no a ten koniec... aká minulosť??? takto to seknúť? kriste pane na nebesiach, si horšia ako televízna reklama! viem že som ťa nepriamo donútila napísať už toto pokračovanie, a preto mi to je hlúpe ale... pekne prosím, neotáľaj s ďalším. je to čoraz lepšie a lepšie!

2 Ježurka Ježurka | Web | 29. listopadu 2015 v 14:21 | Reagovat

Je mi líto, že si to nemohu přečíst, téměř na to nevidím, pro mne nečitelné, promiň. To víš, už nemám oči jako rys. :-D

3 Tori.U Tori.U | Web | 29. listopadu 2015 v 20:51 | Reagovat

Taková pohodová kapitola a takový napínavý konec - ať žije kontrast :D
Můžu ti vytknout jedinou věc - nedokážu si představit, že bych po takovém zážitku dokázala usnout, máš velmi vyrovnanou (snad je to to správné slovo) postavu.
Už se nemůžu dočkat pokračování :)

4 Ki Ki | E-mail | Web | 30. listopadu 2015 v 12:39 | Reagovat

Skvělý díl! Tuhle povídku mám ještě radši snad s každým dílem!
Mně se nezdá, že se třičtvrtě kapitoly nic neděje... Líbí se mi, jak jsi všechno popsala tak, že to není vůbec nudné! Teta i kocour s tím pěkným jménem se mi jako postavy zamlouvají... A ten konec! Jsem hrozně zvědavá, co v té jeho minulosti bylo, proč se mu tohle děje! Opravdu se budu těšit na další pokračování :)

5 ztracená v kávě ztracená v kávě | Web | 1. prosince 2015 v 1:12 | Reagovat

dalsi dily prosim, nekonecne moc dilu, chci to cist

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama