Pláču, když si andělé zasluhují zemřít

15. listopadu 2015 v 16:02 | Marka |  Z inspirace světa
Jedu si takhle vlakem a co mě nenapadne u poslouchání mé oblíbené písničky? Trklo mě, jak napsat jednodílnou povídku, u které si každý z vás vybaví něco jiného, něco jiným způsobem depresivního. Nebudu se tajit tím, že ta písnička se vám nejspíš líbit nebude, protože na můj šálek kávy je navyklý minimálně na blogu málo kdo - aspoň bych řekla, že tyto lidé nečtou můj blog. A jestli se mýlím, tak budu ráda, když mě vyvedete z omylu.
S textem to má sice možná pro někoho z vás něco málo společného - to záleží, jak si vyložíte to, co napíšu, ale povídka mě napadla kvůli něčemu jinému. Zkuste si přečíst text zde. A poslechnout si tuto písničku:
Jsem zvědavá, kolik z vás napadne, dle čeho jsem psala to, co zveřejním.
Upozornění: Bude to krátké. Tedy jak pro koho. A možná, až si to přečtete bez hudby, zkuste si to pustit a přečíst s hudbou. Nebudu nikoho nutit, ale třeba vás to napadne.


Povídka:
Když jsem uviděl ty oči tak prázdné, děsil jsem se toho, co se stalo. Věděl jsem, že nadosmrti budu mít obrázek této scény živě před očima. Obklopovala nás čerň rozpitá na bílých kachličkách, co dali všude kolem nás, aby nás deprimovali. Strach, husí kůži tu měl každý, bylo nás tisíce. Stíny stahovali okolo nás smyčku, natahovali se po nás svými pařáty ostrými jako nůž. Spojoval nás jen malý kousek skla mezi námi. Všichni jsme si byli blízko, přesto neuvěřitelně daleko. A to kvůli tomu kousku skla! Často se jim povedlo nás zlomit, často jsme si neuvědomili, že nás už dostali na všechny čtyři, na kolena, že v nás už byla prasklina. Ta krev je pořád před mýma očima, bože... Jsem úplný hlupák, kdybych tak měl silné železné tvrdé kladivo, tak bych pomohl, kde bych mohl. Byl bych silný hrdina z dávných dob! To pískání v uších je taky hrozné, děsivé a navádí nás, abychom se nechali znásilnit drogami.

Přísahám. Já to nebyl! Přísahám všem! To ty šedé zanesené spáry kachliček! To ony se naplnily krví. Byla tak rubínová. Děsil jsem se. Stejně jako vy. Možná ještě víc! Nebyl jsem to já. Neudělal jsem nic. Protože jsem odžíznut. Odžíznut od schopnosti pomoct. Od citů. Od empatie. Od lidí. Od sebe. Od mého já. Nemám na rukou krev. Ty ruce, nohy. Ta krev je všude. Prášky se válí na zemi. Na bílé zemi z kachliček.

Omlouvám se všem, že jsem nic nemohl udělat. Ta patří nejen vám, ale i mřížím, sklu a všem zdím, které jsem nezničil dřív, než se to stalo. Díval přes to zpropadené sklo, jak se to dělo, prohlížel jsem si odraz ve skle své tváře a sledoval jsem své oční důlky, kde se pohybovaly vyděšené panenky sem a tam. Sakra, vždyť jsem úplně osamocen. Sám uvnitř mé třesoucí se hlavy v depresích. Pláču stejně tak, jako když umíral anděl z vedlejší místnosti. Když otevřeli ty dveře.

Přísahám. Já to nebyl! Přísahám všem! Přísahám, že jsem nevinný! Před vámi, před sebou! Stydím se! Stydím se, za lži. Jsem jich plný. Přesto jsem prázdný. Cítím se tak. Omlouva nestačí. Mě ne. Vám taky ne. Ani tobě, slečno. Omluva nic nespraví. Prostě protože. Tak je to. Ano! Přišel jsem na to. Mrzí mě to. Teprve teď! Ale přišel jsem na to. Byl jsem tam. Přesně v ten čas. U toho činu. Ale rád bych nebyl. Zapomněl na všechno. Na vás. Na vaše oči. Rty. Vlasy. Je mi... Líto. Ano, to je ten pocit.

Již jsem se omlouval, přísahal a lhal. Jsem špatný člověk, ačkoliv pár jedinců mě omlouvá. Teď a je pravděpodobné, že jenom teď, jsem si vědom, že jsem prohnilý. Provinil jsem se vůči dosti lidem, ale oni mě omlouvali, protože prostě dnes se dá léčit vše. Vyléčí vás od osobnosti, zničí vás. Prášky se vám rozpustí v žaludku a v žilách vám začnou kolovat jiné myšlenky, jiný člověk. Potlačí vás, ale ne na dlouho, protože to by byl zásah proti božímu stvoření. Říká se, že to není tak snadné, opravdu není. Ale lidé chtějí, proto se ještě jednou omlouvám. Vaše blonďaté kadeře jsem měl vždy rád.Bohužel jsem stále slabý vám říct úplně vše. Snad jednoho dne budu silný jako Odysseus a zvládnu svou plavbu na rozbouřeném moři mého života jako on...

Křik. Ruce, nohy. Hlava. Tlučení do zdí. Krvavé kapky na skle. Roztřesené prosby. O jedinou věc. O život. To je to, co nám zbývá. To jediné. Prsty prosící. Smrtelná agónie. Byl jsem svědkem. Svázán. Silnými provazy. Provazy odhodlání. Snažili se. Ale selhali. Nesvázali ji. Tu příšeru. Tu, co se skrývá. Nikdy nepřestala se skrývat. Ale je tam. Teď je na svobodě. Omluva nestačí. Vím to. V mém mozku. Je tam všechno. Zároveň nic. Padám dolů. A přesto nahoru. Taky zemřu. Jako vy. Používám rád tyto metafory. Ve skutečnosti. To sklo, co bylo potřísněno. To sklo bylo potřísněno krví, byl můj obličej. Doznávám se, že jsem psychopat, který přizná tohle všechno jen ve svém deníku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 D. D. | Web | 15. listopadu 2015 v 17:06 | Reagovat

miluju tu písničku a miluju tebe za to, jak píšeš, sakra. moc se mi líbí tvůj styl psaní, strašně dobře se mi to čte, i když je tenhle článek hrozně smutnej- já mám tyhle věci ráda. miluju tě, miluju, miluju, HA!

2 Crazy Jull Crazy Jull | Web | 15. listopadu 2015 v 18:27 | Reagovat

Naprosto nádherně píšeš. :)
-crazyJull

3 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 15. listopadu 2015 v 20:30 | Reagovat

Dobře, ta písnička se mi fakt líbí, a k té povídce se neskutečně hodí, takže jo. Když už si tu povídku budete někdo číst, tak jedině s touto písničkou!

A musím zcela souhlasit s prvním komentářem, protože ano, tvůj styl psaní je sakra úžasný!! Napsala jsi to fakt pěkně, klobouk dolů. Je to povídka o smrti. O smrti samotné. O pocitech. Neskutečný. Je tak záhadná. Čtu si ji už po druhé. :-)

4 Tomáž Tomáž | 15. listopadu 2015 v 21:38 | Reagovat

Bohužel já sem v tom smrt nenašel možná nějakej okrajovej strach ze smrti a pak náhlí vysvětlení a snaha o řešení problému.... právě pro tu povedenou část tahle změna nálad mi lehce nesedí přestává to být autentické :-)

5 zora zora | Web | 15. listopadu 2015 v 23:07 | Reagovat

Uh, nadpis mi přináší hodně vzpomínek. Tuhle písničku s kamarádkou vždycky zpíváme ve vaně. Hodně srdcovka.

6 Tori.U Tori.U | Web | 27. listopadu 2015 v 16:49 | Reagovat

Konečně jsem si našla čas to přečíst a jsem naprosto uchvácená! Nemám ponětí, o čem píšeš, ale je to hrozně inspirativní, naprosto to podtrhlo moji dnešní náladu a nakoplo mě to snad i na celý víkend. Přidávám to k věcem, co si hodlám vytisknout a pověšit nad stůl :D
Četla jsem to bez hudby, s ní se to snad ani nedá, při čtení musím mít klid, nebo poslouchat něco hodně tichého a klidného...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama