Prosinec 2015

Nejhorší den protkaný nejlepším

24. prosince 2015 v 14:02 | Marka
Den předtím. Myslela jsem, že se scvrknu do malého mravence, kterého někdo rozdrtí. Ne někdo, ale něco. Drtilo mě spoustu skutečností. Můj mozek prožíval trauma zo toho, co se dělo o prázdninách, z toho co mi bylo sděleno bez možnosti s tím něco udělat.
Můj děda v tu chvíli už nemohl nic dělat. Jeho tělo se vzbouřilo proti němu samotnému, jeho tělo zachvátila rakovina. Celé léto mamka strávila tím, že se pro něj a pro mojí babičku obětovala. Já jsem s dědou strávila taky jeden den, kdy jel do HK na vyšetření. Ironie osudu je, když jdete po úzkém chodníčku směr nemocnice s mužem, který umírá na rakovinu plic, protože prokouřil svoje plíce, a okolo lidi vypalují jednu za druhou jako fabriky. Vzpomínám si, že tenkrát jsem se s ním bavila o nemoci, která mu chtěla vzít život i přes to, že šlo o součást jeho těla. Víte, takové to "Dědo, co vlastně ti dělali za vyšetření?". Mamka tvrdila, že jsem učinila správně, že potřeboval o tom mluvit. Já jsem jenom doufala, že ano. Ten zážitek je tak silný, že mám slzy na krajíčku i teď. On se v mých očích stal silný, když mi o něm maminka vyprávěla, že on samotný se změnil z nezodpovědného, kouřícího, mírně chlastajícího člověka v toho, co se stará, aby všichni okolo měli dostatek. A pak stoupl ještě o jednu příčku, když dokázal s nezúčastněním vyprávět, co mu dělají za vyšetření a jak mu jeho choroba v těle kuje pikle.
A potom, první pátek v říjnu, už toho bylo moc. Já jsem věděla, že umře, protože jsem realista a viděla jsem to. Avšak, když mi řekli, že se s ním mám jet rozloučit, nevěděla jsem moc, co mě čeká. Když jsem přijela, využila jsem možnosti se rozloučit. Abyste si mohli představit, jak to vypadalo, tak vám musím přiblížit, jak to u nás v rodině je. Můj děda a babička spolu splodili osm dcer (ani jednoho kluka). Jedna z nich kvůli tomu, aby se mohla rozloučit, přijela ze Švýcarska, kde bydlí. Taky jejich dcery mají početné potomstvo. Zatím je "rekord" pět dětí. A většina z nás tam skutečně byla.
Tlumená lampa v koutě, obrovská nemocniční postel, většina milujících příbuzných. Tohle všechno dědu obklopovalo, protože maminka (je zdravotní sestra) si nepřála, aby děda umřel v nemocnici.
Děda, ačkoliv byl pokřtěn a jeho manželka a všech osm dcer jsou hluboce věřící, nežil jako křesťan. Respektive choval se jako křesťan, ale nevěřil v Boha, neměl křesťanství z nějakého důvodu (mně neznámému) rád. Babička neměla odvahu se ho zeptat, ale moje teta to učinila. Na co se ho zeptala? Navrhla dědovi, který kvůli bolesti a morfiu už moc nevnímal, avšak byl při smyslech, jestli nechce přijmout pomazání nemocných. On souhlasil.
Když jsme dorazili, tato svátost již končila, doznívaly poslední dvě písně, které zpívaly jeho nadané dcery, farář tam byl, můj bratránek to zařizoval. Možná to zní jako děsně křesťanský den, ale šlo o to, jak to celou rodinu sblížilo, jak všichni tam byli s dědou, jak se sblížili v jeden den, jeden okamžik.
Další den, když jsme byli na návštěvě u druhé babičky, děda umřel. Někdo by řekl, že nechápe, jak o tom můžu mluvit, ale já mám pocit, že o tak krásném zážitku se mluvit má. Zní to morbidně, co? Ale nechte mě, abych to doplnila o další chvíle.
Mamka s bráchou vystartovali okamžitě. Dojeli tam, ale děda už odešel. Mamka se o něj starala, ovázala mu hlavu, aby vypadal krásně na pohřbu, pár sester z osmi ho pomohlo obléknout do hasičské uniformy. Když jsme přijeli. Páni, musím říct, že už mi ty dny splývají dohromady, ale vím, že se u jeho postele vystřídalo hodně lidí, vzpomínalo se, brečelo se. Vyprávělo se, jak se to stalo.
Stály při něm dvě nebo tři moje tety a sestřenka. Dopoledne ještě vstal, došel si na záchod (nadneseně řečeno, protože opravdu už pohyb mu znemožňovala nemoc jak plic, tak kyčle, ve které se taky usadil nádor), najedl se, povyprávěl, co si pamatuje z předešlého večera, pak odešel na věčnost s úsměvem na tváři okolo půl šesté (? - nepamatuji si to už přesně).
Babička byla silná. Nejsilnější. Viděla jsem plakat mého bratra (20 let) ještě i měsíc po tom. Maminka brečí taky ještě teď, samosebou babička nosí černé oblečení. Ale ona to zvládla nejlépe. Ještě ten den s dědou spala v jednom pokoji, ráno ho vydala pohřební službě. Jí se splnil sen, protože jako hluboce věřící chtěla, aby děda umřel na první sobotu v měsíci. Říká se totiž, že ty duše si odvede Panna Maria rovnou do nebe. A ona říkala už ten den: "Musíme být rádi, že už ho nic nebolí." Já myslím, že tohle je můj nejlepší den a zároveň nejhorší. Vidět rodinu stmelenou je fakt něco krásného. I já dědovi při hořící svíčce řekla pár slov, i když mě mohl slyšet jenom pokud zůstával jeho duch mimo tělo v místnosti. Avšak vím, že si určitě pamatoval, co jsem mu řekla v pátek večer, i když byl pod vlivem morfia. Je pro mě vzor doteď, vážím si ho a vzpomínám na něj, i když se slzami v očích, což by si on asi nepřál.
http://www.radynacestu.cz/img/w-900,h-750/2015-03-17/nemocnice.jpg

Tak trochu sad story

23. prosince 2015 v 22:05 | Marka |  Moje kecy
https://iamlostandfound.files.wordpress.com/2013/07/rain.jpg
Tak jsem se tady dvě tři hodinky v neděli potila nad 4. dílem JSPT. Neustále čekám jako malé dítě, až si to přečtete. Každopádně teď k tomu "Sad Story". Nejde o příběh, kdy vám budou téct slzy. Pokud nejste teda fakt ulítlí na mou maličkost, což ve vašem zájmu doufám, že ne. Vlastně nejde ani o příběh. Abych řekla pravdu tak nejde o nic jiného než o mou lenost. Měla bych: psát na blog, psát do knížky, realizovat spoustu mých příběhů, psát aspoň něco produktivního, číst sešity, číst povinnou četbu (na kterou se těším jenom se nedokážu dokopat), číst Allana Edgarda Poea, číst aspoň něco krom blogů a titulků u seriálu, měla bych zabalit zbytek vánočních dárků. Měla bych fakt spoustu věcí, ale nechce se mi. Mám vymyšlených několik témat, na které psát, ale nevím, jaké si vybrat, protože mě nikdo do toho zatím netlačí. Takže pojďte hlasovat a já naoplátku napíši článek, který (doufám) někoho bude zajímat. Taky bych se vám mohla vypsat z vlastních pocitů, pokud někdo má zájem, ale předpokládám, že to nikoho až tak nezaujalo, protože mám zkrátka stejný život jako vy. Teda nechci vás podcenit.

Marka

Jdu si pro tebe: 4. díl

20. prosince 2015 v 21:52 | Marka |  Jdu si pro tebe
http://twanight.org/newTWAN/photos/3003040.jpg
Kdy jsem otevřel oči? Netuším. Jediné, co mi zanechalo žhavé stopy v paměti, byl mučící strach mé duše. Těkal jsem očima ze strany na stranu. Spal jsem, ale přesto mě obklopovala realita, že jsem měl pocit, že okamžitě umřu na infarkt.
Stál jsem sám nehybně na vrcholu kopce ve stínu chladných zdí z opracovaných kamenů. Čas a prostor mi vdechly do plic známý horský vzduch mé mrazivé rodné země. Věděl jsem, že jsem se ocitl v noční můře, chtěl jsem se otočit, utéct. Chtěl jsem udělat to, co jsem kdysi dávno neporučil mému tělo, chtěl jsem rozpohybovat ruce a nohy druhým směrem, ale kdosi mě uvěznil v roli diváka v mém vlastním těle. Pozoroval jsem měsíc, ale stejně tak dobře jsem ho mohl vylovit ze své paměti. Natáhl jsem ruku, zachytil pár poletujících vloček. Dýchl jsem si na ruce. Tohle všechno jsem znal až moc důvěrně, nemusel jsem předvídat, co se stane, protože jsem ještě stále cítil cejch vzpomínek na svém mozku.
Měsíc se zachumlal do temné peřiny z mračen, když jsem vystoupil ze stínu. Zaklepal jsem na bránu, ani jsem nezakopl v černočerné tmě, kterou pouze na hradbách drtilo světlo z mihotajících se plamenů pochodní, protože jsem věděl přesně, kde leží jaký kámen.
Když otevřel starý chlap s podezíravým pohledem, na kterého křičeli jako na potulného psa jménem Viorel, má pusa ve vzpomínkách mluvila, ale nyní se neozval jediný zvuk, mé hlasivky se odmítaly nechat podmanit historií. Zamračil jsem se, on učinil totéž, ale stále čekal, jakoby zamrzl v čase, dokud se sám nerozhodnu, co řeknu.
Pokusil jsem se tedy o to.
"Co tu dělám?!" zařval jsem, opravdu jsem zařval. Začínal jsem tušit, co za záhadu se tu děje, ale potřeboval jsem odpovědi, kterých se mi nedostávalo, od někoho z minulosti.
Ještě než se stačil vrátný naštvat a bouchnout s dvířkami od brány, začaly blednout okraje mého snu, či vzpomínky. Stále jsem si nebyl jistý, co se děje. Barvy se promíchaly, z bílé se stal černý dým a poslední, co jsem stihl spatřit, mě uchvátily ty jiskřivé pomněnkové oči. Nemohl jsem si pomoct, ale promlouvaly na mě povědomými tóny barev, avšak nedokázal jsem je zařadit. Sen zahalilo smuteční sukno. Cítil jsem, že každá část mého těla, kterou ještě před chvilinkou prostupoval mráz skrz na skrz až do morků kostí, se opět prohřála pod peřinou. Ležel jsem v posteli, spal jsem, i když jsem nedokázal přijít na to, proč jsem se nevzbudil okamžitě. Proč jsem se vzbudil až za dlouhou dobu? Jakoby mě nějaká silná moc držela pod vlivem spánku, aby mě deptala ještě více než samotný sen. Černota víček pokrývala mé oči, dokud nepřišel pozemský démon, aby mi vyhnal poslední klid mé duše, co mi ještě zbýval. Už teď jsem cítil strach sám ze sebe, z minulosti, z budoucnosti, z konce.

Tag: Můj extravagantní tag

20. prosince 2015 v 17:57 | Marka |  Neobvyklé
Tak jsem se rozhodla, že napíšu tag podle sebe. Píšu extravagantní, ale spíš by se dalo říct, že je to tag mluvící o umění, vzhledu a hudbě, avšak já nevěděla, jak ho nazvat. Posuďte sami, klidně ho i na svém blogu vyplňte.
Tady je seznam toho, na co budu odpovídat, tak zhodnoťte, jestli se vám bude líbit a přečtete si ho.
Kdyby sis musela vybrat vzhled jedné zpěvačky a jednoho zpěváka, jakého by sis vybral?
Jaká vzhledová extravagance se ti líbí?
Jaké tetování je pro tebe ještě krásné, mírné a jaké tetování ošklivé, přehané? Líbí se ti tetování a chceš ho?
Jaká mrtvá celebrita z hudební scény je pro tebe vzor nebo legendou ve svém oboru či žánru?
Jaká písnička a obraz v tobě vyvolají největší vlnu pocitů?
Od jaké celebrity a jaký citát se ti líbí nebo tě poznamenal?

Abstinenti to mají těžké...

11. prosince 2015 v 21:47 | Marka |  Moje kecy
http://s1.favim.com/610/141231/drink-grunge-jack-daniels-blackampwhite-Favim.com-2348621.jpg
Jak vám asi došlo, pokud jste alespoň krapet inteligentní, což doufám jste, jsem ještě pod prahem plnoletosti. Čeká mě to. Ne, že bych se těšila, ale do té doby, jsem odsouzena být oštítkovaná jako "abstinent". Ovšem - celá česká mládež, až na světlé výjimky, u kterých se to drží většinou až do hlubokomyslné dospělosti, pije ještě dřív. Já nejsem svatá, ale nepiji, když není příležitost.
Abstinenti to mají holt těžké. A teď k jádru věci, k mému tématu.
Tenhle týden na mě doléhá stres snad z celé části školního roku, co je teprve za námi. Stres ze školy, z Vánoc.
Aby bylo jasno, Vánoce miluji, ale stres z toho, že nemáte peníze, nemáte nic hotové a koupených pěti dárků z 15ti, je pro mě teď šílené, vezmeme-li v potaz, že krom Vánoc řeším i další věci. Škola, vztahy, Vánoce, nedostatek spánku. Takže vsázím všechno na prázdniny, že ze mě spadne alespoň nějaká zátěž.
Taky na vás teď jaksi kašlu, co? Omlouvám se vám, ale prostě nestíhám, i když bych chtěla. No. Snažím se přeci jenom o nějaké cíle v realitě, takže bych se ani omlouvat nemusela, nebo ne?
Téma týdne. Nezvykejte si, moc často nemám nápad, nebo čas. Jednodušše: bude to zřídkakdy.
Ke čtvrtému dílu se snad dostanu zítra, avšak musím podotknout, že už teď vím, že bude fakt nekonečně dlouhý, takže mi to dá práci ještě napsat, avšak můžete se těšit, protože se pokusím opět o tu atmosféru. S tím, jak mám tento díl rozvrhnutý, si myslím, že se mi to povede. Snad budete ten díl mít rádi, i když už teď vím, že mě budete nesnášet za ty nervy. Tak doufám, že se mi to tenhle víkend podaří vykoumat. Už du začít.
Mimochodem už s maminkou koukáme na pohádku. Nestíhám na ně koukat, když jsem na intru, avšak teď si Prince a Večernici užívám. U notebooku. Aspoň, že to znám nazpaměť.

Marka

Moje pomatený myšlenky...

8. prosince 2015 v 18:20 | Marka |  Moje kecy

... ve (dvouch) větách.

Mám chuť si kreslit a nevím co, hh.

Odsuzuju to, co lidi dělají, ale ne ty lidi, protože nevím, proč to dělají.

Netuším, co sním, protože nemám co. Vím, jakou chci realitu, ne sny.

Jsem tak upřímná, že jsem to dnes slyšela minimálně třikrát. Ty lidi, co mě mají rádi, musí mít zákonitě rádi upřímnost, protože já jim neumím lhát. No jo, věčný boj paleše a pomluv ze základky. Z pipky jsem dá se říct vyrostla.

V každém z nás je kus mrchy, jen záleží, jestli nás to momentálně baví. Z mrchy jsem dá se říct vyrostla.

Nezáleží, kolik lidí je kolem mě, když mi chybí ten jeden.

Lidi, chce se mi spát.

Smrt. Radši umřu s člověkem než s třiceti kočkami.

Poslední dobou můžu za všechno. Tak mi to sem sypte: globální oteplování, státní dluh, neli dluh celé Evropy,... Nebo mi to jen připadá?

Pravda, logika. Podle mě každou má svou. Obojí jsou spíš určité druhy úvahy, možná filozofie.

Jsem prý svázaná křesťanství, tvrdí skaut. Ale co může, nemůže a musí skaut?

Lidi neustále potřebují pravidla. Nikdy ovšem nemůžou vymyslet pravidla na život. Život je hra, která je nemá. A když už se o to někdo pokusí, vždy je někdo porušuje. Lidi nemají pravidla. Nikdo nemůže ztabulkovat celý život a uvést zákony, protože to zkrátka nefunguje.

Snažím se být (ne)věčná optimistka, hh.

Píšu z cizího notebooku, který už druhý den okupuju. Ne, nestydím se za to.

Moje podělaný myšlenky...

5. prosince 2015 v 19:26 | Marka |  Moje kecy

... ve (dvouch) větách.

Vždycky jsem měla utkvělou představu, že dobrý článek, musí být zákonitě dlouhý článek. Blbost. Některé blogy mě už dlouho, ku*va dlouho, přesvědčují, že to není pravda. Ale neočekávám, že tenhle se někam dostane.

Nikdy jsem neuměla psát recenze na knížky, nikdy nejspíš ani nezačnu. Ale tyhle dvě mě opravdu oslovily. Vím, že už jsou dlouho bestsellery, že je čtu po delší době a bla bla bla. Asi na to většina lidí z vás přišla sama už dávno.

https://data.bux.cz/book/003/670/0036705/large.jpg
http://4.bp.blogspot.com/-WZK50nNAGIs/VUz0T_ZCX0I/AAAAAAAAE0E/cPZhPtwp41k/s1600/7988c71ad3_100443248_o2.png

Spaluje mě žár z neštěstí, že čas je tak moc relativní. Chvíle, co miluji, jsou nekonečně krátké. Ty, co nesnáším, jsou nemožně dlouhé.

Je absurdní, že vám může jeden člověk chybět, i když sedí vedle vás.

Mám chuť psát, ale nechce se mi psát 4. díl. Nechce se mi učit. Jsem fakt děsně líná.

Potřebuju ukojit svou závislost na blogu, svou závislost na knížkách.

Chci dospět. Chci svůj život. Mám skvělou rodinu, spoustu iluzí o dospělosti, o kterých vím, že až se rozplynou, nebude to skvělý. F*ck. Ale přesto chci svůj život. Stejně nikdy nemáme vlastní život ve vlastních rukách.

Vítejte v mém sprostém slovníku.

Nemám ponětí, jestli ještě vím, jaký žánr knížek a filmů mě baví. Poslední dobou mi u knížek stačí, aby byla dobře napsaná. Tím pádem se mi líbí a baví mě. Takže ji většinou zhltnu. Bohužel pomaleji než dřív, protože není tolik času. U filmů? Tam mi to je jedno, pokud mě to baví. Problém je, že málo co mě nebaví. Ale skoro na žádný film se mi nechce jít do kina.

Nevím, jaký místo mi přijde nejromantičtější. Jsem tak náladová, co se týče romantiky, že to místo by muselo, jednoduše muselo, být stejně náladový jako já. Což snad ani nejde. Muselo by být, pokud by to šlo, tiché, klidné, v soukromí. Ale zároveň by musela tam být možnost hudby, klidně jenom z mobilu. Podle toho, jak vám člověk na některé otázky odpoví, můžete vypozorovat něco z jeho duše, myšlení. Nazvěte si to, jak chcete. Zkrátka to tak je.

Poslední místo, které bych chtěla vidět? Někdo, koho mám ku*va hodně ráda, miluju ho, odpověděl, že tmu, protože v ní si lze představit vše, co chceme. Já bych chtěla umřít ve hvězdách. Ne, nemyslím to metaforicky. Prostě umřít tak, že bych plavala ve volné, vzduchoprázdném vesmíru a neviděla nic jiného než vesmír. Dokud by do mě nic nenarazilo, nebo mě nepohltilo, odráželo by se mi světlo vesmíru v duhovkách. Ovšem za předpokladu, že by vesmír nikdy neskončil.
Což u mě opět ovlivnila knížka (hádejte jaká, pokud víte).

Pravá hemisféra je u mě na 150% vyčerpaná, proto musí pracovat levá hemisféra. Asi proto mě chytají umělecké chvilky skoro pořád. Díky, chemie.

http://www-old.national-geographic.cz/wp-content/uploads/articles/thumb1_124_Supratekut%C3%A9-j%C3%A1dro-hv%C4%9Bzdy-Nasa.jpg

Školní sloh: Tohle se nemělo stát

5. prosince 2015 v 15:14 | Marka |  Z inspirace světa
Vlastně jsem jaksi školou povinná. Naštěstí i bohužel. Asi mě budete nenávidět, protože nevím, jestli se dokopu napsat tenhle víkend 4. díl JSPT; místo toho přepíšu svůj sloh (to je skoro bez práce, protože to jen slepě přepíšu). Nevím, jestli se vám bude zdát dost dobrý, protože jsem si s ním až tak nevyhrála, ale učitelka prohlásila prozatím můj sloh za nejlepší ve třídě, s dobrým přednesem a bez žádných výtek. A že naše učitelka JE PŘÍSNĚJŠÍ a starší, žádná mladá nezkušená husička. Třída mi tleskala. Byla jsem první, komu tleskali kvůli dobrému provedení. Nebo nevím proč, ale zkrátka tleskali mi. Mimochodem v mým sešitě je konečná verze na 6 stránek, hh.

Tohle se nemělo stát:

Ucítila jsem na tváři mrazivý dech prvního zimního větru. Usmála jsem se té představě. Čas se přehoupne přes hranu posledního listopadové dne, nastane prosinec. Proč se na něj tak těším? Zkrátka protože se konečně za pár dnů koná koncert, na který jsem čekala věky. Jsem jako malé dítě před Vánoci, že?
Ten den jsem stávala levou nohou z postele. Byla jsem nerudná a protivná. Snad jsem ani neměla vylézat z pod vyhřáté peřiny; možná bych dnes měla čistější svědomí. Moje nálada se vyspravila až v podvečer, kdy jsem vystrčila nos z koupelny. Zářila jsem jako sluníčko. Vzala jsem si vše, co jsem dnešní večer potřebovala, rozloučila se s rodiči a vyrazila.
Chvíli jsem nervózně přešlapovala venku, poté jsem vzdala čekání na přátele. Zaplatila jsem si vstup, nechala se opáskovat.
Už při prvních pár krocích jsem potkala pár známých, ale nikoho, kdo by mě láskou spolkl.
Za barem stála sympatická blondýna. Objednala jsem si pivo. Samozřejmě jsem musela dokázat svou plnoletost. Zůstala jsem sedět na barové stoličce a napjatě se modlila za divoké takty první skupiny. Upila jsem z půllitru. Předtím, než jsem najednou viděla jen černotu, mě oslnil zářivý úsměv barmanky. Na očích jsem cítila chladné dlaně. Otočila jsem se, nevěřila jsem vlastním očím.
"No ne? Patriku, co tady děláš?" vyjekla jsem a objala jsem dlouholetého kamaráda, který se zašil kdesi v zahraničí.
Lišácky se usmál. Ucitíla jsem ve vzduchu ty city, co zůstaly nedořešené než odjel.
V tu chvíli se ozvaly první rány do bubnů. Vyskočila jsem nabitá energií, pustili jsme se do tance. Bláznivě jsme poskakovali, máchali rukama, jako se to na tuhle divočinu dělá. Při tanci jsem narazila i na kamarády, kteří půdovně plánovali prožít tento večer se mnou, avšak já měla oči pouze pro Patrika.
V půlce jedné písničky se ozvala rána; ne klasická, jako když řeže bubeník paličkami do jednoho ze svých bubnů. Každé světlo v klubu zhasnulo, naskočil záložný generátor, který osvětlil pouze nouzové východy. Pořadatel závadu do pěti minut opravil a my pokračovali. Hanka, má nejlepší kamarádka, se mě snažila vytáhnout z klubu, ale já jí neposlouchala. Nevěřila jsem jejímu instinktu.
Přestávku mezi první a druhou kapelou jsem prokecala s Patrikem. Skoro jsem si zapomněla odskočit, a proto jsem vyběhla na záchody dřív než jsem se pustila do tance na rytmické písničky. Chvíli jsem stála u zrcadla, dávala jsem si na čas, protože jsem chtěla vypadat úžasně, až přijdu opět k tomu modrookému klukovi, avšak opět vypadl proud. S nadáváním jsem naslouchala panice, která zmítala lidmi v sále, ale nechápala jsem. Když jsem se tmou prokousala až ke dveřím, štípal mě už v nose kouř.
Ochromil mě strach, ale překonala jsem ho. Vešla jsem do sálu. Všichni lidi utíkali pryč. Nikde jsem neviděla Patrika. Hledala jsem ho, cítila, že mě kouř dusí, ale přesto jsem ho volala. Nakonec jsem si před pusu dala rukáv, pročesávala jsem davy pouze očima. Plameny již olizovaly i dveře dámských záchodků, u kterých jsem ještě před pár minutami stála. Cítila jsem strach stejně zřetelně jako žár z rudého zobáku ohnivého kohouta. Stádo slepých panikařících ovcí se hrnulo k východům, ale požár byl stále mohutnější.
Svraštila jsem čelo. Všude okolo prskala elektřina, hučení spalování klubu bylo skoro hmatatelné; tak moc to byl pronikavý zvuk. Nikde jsem neviděla Patrika, zmizel v kouři.
Proběhla jsem kolem baru, kde stála stuhlá barmanka, a vláčela ji pár metrů za sebou jako kus hadru, dokud se nevzpamatovala. Vrazily jsme spolu na pásnké záchody. Otevřely jsme okénko. Prosoukaly jsme se nemožně malým prostorem a oddychovaly. Mě se ježily chloupky na krku, motala se mi hlava. Přemáhaly mě mrákoty. Nakonec jsem se jim oddala bez boje.
"Vypadly jim pojistky a...," mluvil někde někdo vzdáleně. Tlumeně.
"Ano, stra..."
Slýchala jsem dlouho jenom útržky.
"Sedm lidí zemřelo."
To už jsem slyšela zřetelně, to už jsem se rozmrkala. Když mi došlo, že jsem v nemocnici a co se stalo, hrklo to ve mně. Rychle jsem se posadila.
"Cože? A... Patrik?" bylo to první, co jsem vyhrkla.
"A Hanka?"
To už se ke mně otočilo všech pět párů očí. Hančiny. Ulevilo se mi. Barmanky. Ano, té jsem nejspíš zachránila život. Doktora a sestřiček.
Ale kde byl Patrik? Třeba je jinde na pokoji, třeba... Snažila jsem se nalhat si, ale záhy mi Hanka vzala naději. "Už ho nikdy neuvidíš," řekla mi tou hloupou větou, co se říká ve filmech.
"Je mi líto."
Rozbrečela jsem se, smáčela jí rameno.
"Tohle se nikdy nemělo stát, mami," zašeptala jsem, když rodiče vešli do pokoje.

P.S.: Někde se mi opakují slova. Vidím to až teď, když to přepisuji, ale nechám to být tak, jak to bylo ve škole.