Jdu si pro tebe: 4. díl

20. prosince 2015 v 21:52 | Marka |  Jdu si pro tebe
http://twanight.org/newTWAN/photos/3003040.jpg
Kdy jsem otevřel oči? Netuším. Jediné, co mi zanechalo žhavé stopy v paměti, byl mučící strach mé duše. Těkal jsem očima ze strany na stranu. Spal jsem, ale přesto mě obklopovala realita, že jsem měl pocit, že okamžitě umřu na infarkt.
Stál jsem sám nehybně na vrcholu kopce ve stínu chladných zdí z opracovaných kamenů. Čas a prostor mi vdechly do plic známý horský vzduch mé mrazivé rodné země. Věděl jsem, že jsem se ocitl v noční můře, chtěl jsem se otočit, utéct. Chtěl jsem udělat to, co jsem kdysi dávno neporučil mému tělo, chtěl jsem rozpohybovat ruce a nohy druhým směrem, ale kdosi mě uvěznil v roli diváka v mém vlastním těle. Pozoroval jsem měsíc, ale stejně tak dobře jsem ho mohl vylovit ze své paměti. Natáhl jsem ruku, zachytil pár poletujících vloček. Dýchl jsem si na ruce. Tohle všechno jsem znal až moc důvěrně, nemusel jsem předvídat, co se stane, protože jsem ještě stále cítil cejch vzpomínek na svém mozku.
Měsíc se zachumlal do temné peřiny z mračen, když jsem vystoupil ze stínu. Zaklepal jsem na bránu, ani jsem nezakopl v černočerné tmě, kterou pouze na hradbách drtilo světlo z mihotajících se plamenů pochodní, protože jsem věděl přesně, kde leží jaký kámen.
Když otevřel starý chlap s podezíravým pohledem, na kterého křičeli jako na potulného psa jménem Viorel, má pusa ve vzpomínkách mluvila, ale nyní se neozval jediný zvuk, mé hlasivky se odmítaly nechat podmanit historií. Zamračil jsem se, on učinil totéž, ale stále čekal, jakoby zamrzl v čase, dokud se sám nerozhodnu, co řeknu.
Pokusil jsem se tedy o to.
"Co tu dělám?!" zařval jsem, opravdu jsem zařval. Začínal jsem tušit, co za záhadu se tu děje, ale potřeboval jsem odpovědi, kterých se mi nedostávalo, od někoho z minulosti.
Ještě než se stačil vrátný naštvat a bouchnout s dvířkami od brány, začaly blednout okraje mého snu, či vzpomínky. Stále jsem si nebyl jistý, co se děje. Barvy se promíchaly, z bílé se stal černý dým a poslední, co jsem stihl spatřit, mě uchvátily ty jiskřivé pomněnkové oči. Nemohl jsem si pomoct, ale promlouvaly na mě povědomými tóny barev, avšak nedokázal jsem je zařadit. Sen zahalilo smuteční sukno. Cítil jsem, že každá část mého těla, kterou ještě před chvilinkou prostupoval mráz skrz na skrz až do morků kostí, se opět prohřála pod peřinou. Ležel jsem v posteli, spal jsem, i když jsem nedokázal přijít na to, proč jsem se nevzbudil okamžitě. Proč jsem se vzbudil až za dlouhou dobu? Jakoby mě nějaká silná moc držela pod vlivem spánku, aby mě deptala ještě více než samotný sen. Černota víček pokrývala mé oči, dokud nepřišel pozemský démon, aby mi vyhnal poslední klid mé duše, co mi ještě zbýval. Už teď jsem cítil strach sám ze sebe, z minulosti, z budoucnosti, z konce.

K mým uším dolehl hluk, klepání, zděšený výkřik, pláč. Trhl jsem sebou, vyskočil z postele.
"Do prdele," ulevil jsem si, avšak ne naposledy. Hledal jsem nějaké slušné oblečení, natáhl jsem na sebe kalhoty a první triko, co mi přišlo pod ruku.
Zakopl jsem. "Do hajzlu."
Seběhl jsem schody po dvouch, přiřítil jsem se k hlavnímu vchodu. Marleen seděla na židli, hlavu v dlaních, vzlykala. Sandru jsem nalezl v slzách, jak objímá Marleen a zároveň přikyvuje starému muži v dlouhém plášti.
"Dobrý den," řekl profesionálně. "Já jsem detektiv Jefferson, smím vám položit pár otázek?"
Zamračil jsem se, tázavě jsem pohlédl na Sandru, ale ta mi jen pohled oplatila smutným úsměvem.
Příkývl jsem tedy.
"Dnes ráno nalezli pana Marcuse, s kterým jste včera trávili večer, mrtvého. Zemřel nešťastnou náhodou včera okolo půl dvanácté. Je nám to moc líto, ale potřebovali bychom po vás, abyste přišli identifikovat tělo. Samozřejmě stačí to až zítra. Nevíte v kolik včera pan Marcus odcházel ze statku?"
Spadla mi čelist, promnul jsem si rukou zátylek a snažil jsem se posbírat střepy z mé dokonalé masky vyrovnanosti, protože jsem měl pocit, že vše se mi bortí pod rukama. Stál jsem na kraji města, přes které se přehnalo tornádo. I kdybych byl pevný jako skála a udatný jako lev, teď mi tuhla krev v žilách. Připadal jsem si jako padající panelák z karet.
Opřel jsem se zády o stěnu: "Jistě, odcházel okolo před čtvrt na dvanáct, je to hrozné. Co se mu stalo?"
"Spadl ze srázu, zlomil si vaz."
Před očima se mi odehrával včerejší okamžik hrůzy, kterou jsem pociťoval. V tu chvíli dle koronera už byl mrtvý. Přikovalo mě to k podlaze dlouhými hřeby strachu, co bude dál.
Detektiv pochopil, že atmosféra zhoustla natolik, že by jeden potřeboval sekerku, aby jí roztříštil. "Nebudu vás už rušit," pokývl na pozdrav, otočil se a odcházel. Marleen v tu chvíli vyskočila jako čert z krabičky, doslova ke dveřím přiletěla.
"Pane detektive," zahulákala, "nemohli bychom ho identifikovat už dnes? Chci ho ještě dnes, nejlépe hned, spatřit."
Jefferson si v tu chvíli pomyslil nejspíše to samé jako já, protože jeho obličej dokonale ztvárňoval myšlenku 'ta ženská má ale žaludek'.
"Jistě," řekl, ale vůbec tak nezněl. Marleen ho vykolejila z jeho profesionality natolik, že i on musel pár vteřin sbírat ze země kousky ze svého maškarního plesu.
Na cestě tam se mi točila hlava, výčitky mě přepadaly jako noční duchové. Každou chvíli jsem zapomněl, kde mi nohy stojí, a zakopl jsem. Občas mi ujel i krok. Aby si nikdo ničeho nevšiml, kráčel jsem zcela poslední. Až když se k nám v půli cesty přidal strážník, připadal jsem si neuvěřitelně idiotsky, že ho musím uklidňovat, že jsem v pořádku.
Zavedl nás tedy na místo. Ano, byl to Marcus. Ležel tam přesně tak, jak jsem si ho pamatoval. Od listí, se šrámem v obličeji, smrtelně bledý. Marleen dosvědčila, že je to on. Polkla, aby zastavila pláč, ale opět se zhroutila. Věděl jsem, že náhoda to nebyla, že umřel rukou někoho dalšího, že zemřel kvůli mně. Nedokázal jsem se s tím smířit, proto jsem se uprostřed Marleeinýho rozhovoru s detektivem otočil a odcházel jsem pryč. Sandra mě doběhla, zastavila mě rukou, jež mi položila na záda.
"Miláčku," kuňkla. "Já vím, že tě to vzalo, ale ještě nemůžeme odejít. Detektiv s námi chce mluvit," políbila mě na tvář. Přikývl jsem. Jefferson se přiřítil. Skálopevně se mi zadíval do očí, poté se mu zželelo nad mým zdrcením; jeho pohled roztál.
"Pane..."
"Matthias," doplnil jsem ho.
"Tak tedy pane Matthiasi, všiml jsem si vašeho rozrušení. Znal jste Marcuse dlouho?"
Rukou jsem si protřel unavené oči. "Ne, vlastně jsme se poznali včera."
Koukal na mě nechápavě; já věděl proč. Znělo to strašně podezřele, že jsem z toho rozhozený, když on umřel ten den, kdy jsem ho poznal. "Pane Jeffersone, já vím, že to zní podezřele, ale někdy prostě potkáme člověka, který nás změní od prvního okamžiku, co ho poznáme. Marcus ve mě zanechal stopu, kterou z hlavu už nevyženu. Ano, vzalo mě to." Nelhal jsem, opravdu se kolem něj vznášelo to nepoddajné kouzlo charakteru. Taky ve mně zanechal stopy hrůzy. Dvě věci, které lidská paměť jen tak nedokáže smazat.
"Ovšem," přikývl. "Viděl jste ho poté, co jste ještě odešel? Sandra... Totiž slečna Sandra," opravil se se zakašláním," mi pověděla, že jste večer ještě odešel. Kam jste šel?"
"Neviděl jsem ho," zalhal jsem a dal jsem si pekelně záležet, abych přesvědčil především sám sebe, "byl jsem si zakouřit, ale byl už dávno pryč. Nejspíš už... Už v tu chvíli nejspíš byl mrtvý," dokončil jsem svojí výpověď.
Detektiv si jen něco načmáral do deníku, propustil nás.
Oddechl jsem si. Vzal jsem za ruku Sandru a společně s Marleen jsme se odebírali ke statku. Ony mi vyprávěly, co se dělo ještě než jsem se raketovou rychlostí zjevil v předsíni, ale řekly mi jen to, co už jsem dávno věděl. Bylo nanejvýš logické, že chtěli, aby identifikovala tělo Marleen, protože jeho rodina odešla navěčnost dávno předtím a vídal se s jedinou tetičkou.
Marleen se po příchodu okamžitě zamknula v koupelně se slovy, že nechce, abychom ji takhle viděli. Velice nás to rmoutilo, takže jsme seděli až do dvanácti naproti sobě u jídelního stolu, "snídali" u tichého rozhovoru.
"Nechci ji tady nechat přes noc samotnou," starostlivě fňukla. Ze Sandry vyzařovala síla, ale Marleen se zhroutila jako já, avšak bez všech těch přetvářek, do kterých jsem se já musel každou sekundu nutit.
"Máš pravdu, ale zítra musíš jít do práce."
Potřásla hlavou. "Půjdu do práce. Jeden z nás si vezme Marleeiný auto, já přijedu až v pondělí ráno," upřela na mě svůj něžný pohled.
Domluvili jsme se tak. Po zamlklém obědě jsem se vydal domů. Jel jsem ve starém pick-upu, ve kterém už dlouhá léta nikdo neuklízel, avšak Marleen ho používala každou neděli, když jela do kostela.
Rozjel jsem se, okamžitě jsem zapl rádio, které v tu chvíli plnilo funkci lapače zlých myšlenek. Sledoval jsem v zadním zrcátku Sandru, jak mi mává v zimním kabátě s rozevlátými modrými vlasy. Odtrhnul jsem se od ní, až když zmizela v zatáčce. Nemohl jsem se soustředit, pořád jsem myslel na vše co se stalo.http://g.cz/sites/default/files/styles/clanek_-_velke_foto_586x330/public/g/images/dscn1260f-001.jpg?itok=RJh_PQr2
Za okny se míhaly stromy, louky, pole, uběhla snad celá věčnost, přesto jsem ujel jen pár kilometrů. Kola vyjela mírný kopeček, dokud se terén nezačal vlnit, kroutit do zatáček a mírně pomaličku svažovat dolů. Praskly mi nervy, zastavil jsem. Prudce jsem dýchal, vařila se mi krev v žilách. V hlavě se mi ozývala jediná myšlenka, kterou jsem se snažil už od nastartování motoru zahnat. Vypnul jsem ten krám, co vydával pouze zvuky připomínající známě melodie, které teď frčely. Stejně jsem je nesnášel. Bouchl jsem do volantu, hrnula se na mě panika stejně jako lavina všech debat. V hlavě se mi hádalo několik stran mince, pořád dokola. Má rozháraná mysl se točil v kolečku, jako když překročíte bludný kořen. Čelem jsem se opřel o palubní desku, nával emocí, které jsem přehradil už před pár dny maskou jako hráz, jsem nezvládal. Hořce jsem se rozplakal, slzy se mi hrnuly po tvářích. Nikdy jsem nebrečel kvůli emocím, vždy kvůli bolesti. Tohle byl pro mě nový rozměr utrpení - nevědomost. Čekat, co bude dál.
Vzchopil jsem se, podíval jsem se do zadního zrcátka, že se rozjedu, když v tom mi něco došlo. Teď se vznášela mysteriózní atmosféra všude okolo, něco se změnilo. Všude se povalovala mrlha. Opět. Nejdříve u holčičky, poté u Marcuse. Nastartoval jsem, šlápl na plyn, ale než se má kola odpíchla od místa, které mě v tu chvíli tolik děsilo, stačil jsem spatřit nejprve hedvábné černé šálo vdovy, poté celou postavu v černém. Dívala se nenávistně na mé auto, její oči, které jsem na tu dálku jednoduše neviděl, vyjadřovali tolik bolesti, co jsem jí způsobil, přitom já jí neznám.
Přišpendlil jsem ještě víc pedál k podlaze. Ujížděl jsem, varovaly mě upozornění v hlavě, že auto se stává v rychlosti nezvladatelné, ale nezajímalo mě to. Pomalu jsem zpomaloval, pomalu jsem sjížděl z velkého kopce, když v tom se mi zastavil dech, snad i srdce. Škubl jsem sebou jako nikdy. Rádio se samo zapnulo. Podvědomě jsem si byl jistý, že ke mně promlouvá hlas vdovy.

"Pět, šest, způsobili kostí šelest."
"Pět, šest, způsobili kostí šelest."
"Pět, šest, způsobili kostí šelest."
Krve by se ve mně nedořezal. Depresivní podbarvení jejího šeptání mě bude budit ze spaní už navždy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 21. prosince 2015 v 11:36 | Reagovat

Hoho, tohle je lepší, než nějaký vánoční dárek! :-D

Jako vážně. Obdivuji tě za to, jak píšeš. Jak popisuješ momenty.. já mám pokaždé pocit, že se to děje přímo vedle mě. Tak jednoduše si to dokážu představit. Popisuješ to přesně do puntíku, jak to vidíš svýma očima. :-)

A taky se mi hodně líbí, jak používáš přirovnání :-)

To je prostě luxusní. Musím říci, že je to hotový horor. Jako když jsem četla ty poslední řádky, měla jsem naprostou husinu! :-D Br! Jsem dost zvědavá, jak se to všechno ještě vyklube! O_O

2 Ki Ki | E-mail | Web | 2. ledna 2016 v 22:53 | Reagovat

Kdybych věděla, že už je nový díl, přečtu to mnohem dřív! Ano, netěšila jsem se zbytečně, tenhle díl stál za to!
Musím říct, že jsem tak trochu čekala, že s tím rádiem něco bude...
Nicméně jsem opět zvědavá, co se bude dít dál! xD

3 Morriardy Morriardy | E-mail | Web | 25. ledna 2016 v 1:43 | Reagovat

Tá atmosféra napätia a strachu, je v tvojom podaní tak HMATATEĽNÁ! Z predošlých kapitol ti môžem povedať že tie brutálne trefné a živé opisy sú desivé aj cez deň, nie ešte teraz... O druhej v noci... Ako... Fuuu!!! Mám zimomriavky po celom tele! A to som len začala...

No a. Ako už u mňa býva zvykom, dovolím si ťa upozorniť na jednu pasáž, v ktorej ti podľa mňa nesedí skloňovanie. Resp... Príde mi to veľmi chaotické a naozaj neviem čo k čomu partí, čo sa na čo vzťahuje. Možno tam máš nejaké gramatické nezrovnalosti, možno som len kretén ja... Každopádne sa na to prosím pozri a keď už nič iné, tak to aspoň prosím nejako zjednoduš. Rozdeľ do viacerých viet. Lebo naozaj v tom tápam...
//Cítil jsem, že každá část mého těla, která ještě před chvilinkou prostupoval skrz na skrz až do morků kostí mráz, se opět prohřály pod peřinou. Ležely v posteli, spal jsem, i když jsem nedokázal přijít na to, proč jsem se nevzbudil okamžitě, proč jsem se vzbudil až za dlouhou dobu.

Heh. A Ďalší... Preklep? Naozaj dúfam že mi to nevyčítaš... Ak ti to moje puntičkárenie vadí, tak mi povedz, ja prestanem..
// Kole vyjela mírný kopeček,

Toľko k negatívnej kritike. :D Dovoľ aby som to zlé vyvážila prehlásením, že píšeš skvelo. Pútavo. Desivo. A tajomne. Nie, nebudem sa sťažovať že zasa nevieme ani za mak viac, ako by sme chceli, nie nebudem rozpitvávať tú jeho vidinu ktorej nerozumiem. POviem ti iba že je to dosť dobré na to, aby som si zahryzla do jazyka a napäto čakala na pokračovanie. Kedy ho plánuješ? A plánuješ ho, však? Pretože to už je dosť dávno čo si to tu pridala... Nevyprdla si sa na to, všakže nie? Pretože ak áno... Tak sa stanem tvojou nočnou morou ja! Muhaha!!!
Ale nie. Teraz vážne. Prepáč za to zdržanie, ale v škole som mala skúškové tak som nemala čas na voľnočasové aktivity typu blogovanie a čítanie. Ale prežila som to a som späť! Tak šup šup! Otras zo seba všetky životné nezdary, nakopni mozgové závity a opráš klávesnicu! Už sa neviem dočkať s čím ma dostaneš nabudúce :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama