Nejhorší den protkaný nejlepším

24. prosince 2015 v 14:02 | Marka
Den předtím. Myslela jsem, že se scvrknu do malého mravence, kterého někdo rozdrtí. Ne někdo, ale něco. Drtilo mě spoustu skutečností. Můj mozek prožíval trauma zo toho, co se dělo o prázdninách, z toho co mi bylo sděleno bez možnosti s tím něco udělat.
Můj děda v tu chvíli už nemohl nic dělat. Jeho tělo se vzbouřilo proti němu samotnému, jeho tělo zachvátila rakovina. Celé léto mamka strávila tím, že se pro něj a pro mojí babičku obětovala. Já jsem s dědou strávila taky jeden den, kdy jel do HK na vyšetření. Ironie osudu je, když jdete po úzkém chodníčku směr nemocnice s mužem, který umírá na rakovinu plic, protože prokouřil svoje plíce, a okolo lidi vypalují jednu za druhou jako fabriky. Vzpomínám si, že tenkrát jsem se s ním bavila o nemoci, která mu chtěla vzít život i přes to, že šlo o součást jeho těla. Víte, takové to "Dědo, co vlastně ti dělali za vyšetření?". Mamka tvrdila, že jsem učinila správně, že potřeboval o tom mluvit. Já jsem jenom doufala, že ano. Ten zážitek je tak silný, že mám slzy na krajíčku i teď. On se v mých očích stal silný, když mi o něm maminka vyprávěla, že on samotný se změnil z nezodpovědného, kouřícího, mírně chlastajícího člověka v toho, co se stará, aby všichni okolo měli dostatek. A pak stoupl ještě o jednu příčku, když dokázal s nezúčastněním vyprávět, co mu dělají za vyšetření a jak mu jeho choroba v těle kuje pikle.
A potom, první pátek v říjnu, už toho bylo moc. Já jsem věděla, že umře, protože jsem realista a viděla jsem to. Avšak, když mi řekli, že se s ním mám jet rozloučit, nevěděla jsem moc, co mě čeká. Když jsem přijela, využila jsem možnosti se rozloučit. Abyste si mohli představit, jak to vypadalo, tak vám musím přiblížit, jak to u nás v rodině je. Můj děda a babička spolu splodili osm dcer (ani jednoho kluka). Jedna z nich kvůli tomu, aby se mohla rozloučit, přijela ze Švýcarska, kde bydlí. Taky jejich dcery mají početné potomstvo. Zatím je "rekord" pět dětí. A většina z nás tam skutečně byla.
Tlumená lampa v koutě, obrovská nemocniční postel, většina milujících příbuzných. Tohle všechno dědu obklopovalo, protože maminka (je zdravotní sestra) si nepřála, aby děda umřel v nemocnici.
Děda, ačkoliv byl pokřtěn a jeho manželka a všech osm dcer jsou hluboce věřící, nežil jako křesťan. Respektive choval se jako křesťan, ale nevěřil v Boha, neměl křesťanství z nějakého důvodu (mně neznámému) rád. Babička neměla odvahu se ho zeptat, ale moje teta to učinila. Na co se ho zeptala? Navrhla dědovi, který kvůli bolesti a morfiu už moc nevnímal, avšak byl při smyslech, jestli nechce přijmout pomazání nemocných. On souhlasil.
Když jsme dorazili, tato svátost již končila, doznívaly poslední dvě písně, které zpívaly jeho nadané dcery, farář tam byl, můj bratránek to zařizoval. Možná to zní jako děsně křesťanský den, ale šlo o to, jak to celou rodinu sblížilo, jak všichni tam byli s dědou, jak se sblížili v jeden den, jeden okamžik.
Další den, když jsme byli na návštěvě u druhé babičky, děda umřel. Někdo by řekl, že nechápe, jak o tom můžu mluvit, ale já mám pocit, že o tak krásném zážitku se mluvit má. Zní to morbidně, co? Ale nechte mě, abych to doplnila o další chvíle.
Mamka s bráchou vystartovali okamžitě. Dojeli tam, ale děda už odešel. Mamka se o něj starala, ovázala mu hlavu, aby vypadal krásně na pohřbu, pár sester z osmi ho pomohlo obléknout do hasičské uniformy. Když jsme přijeli. Páni, musím říct, že už mi ty dny splývají dohromady, ale vím, že se u jeho postele vystřídalo hodně lidí, vzpomínalo se, brečelo se. Vyprávělo se, jak se to stalo.
Stály při něm dvě nebo tři moje tety a sestřenka. Dopoledne ještě vstal, došel si na záchod (nadneseně řečeno, protože opravdu už pohyb mu znemožňovala nemoc jak plic, tak kyčle, ve které se taky usadil nádor), najedl se, povyprávěl, co si pamatuje z předešlého večera, pak odešel na věčnost s úsměvem na tváři okolo půl šesté (? - nepamatuji si to už přesně).
Babička byla silná. Nejsilnější. Viděla jsem plakat mého bratra (20 let) ještě i měsíc po tom. Maminka brečí taky ještě teď, samosebou babička nosí černé oblečení. Ale ona to zvládla nejlépe. Ještě ten den s dědou spala v jednom pokoji, ráno ho vydala pohřební službě. Jí se splnil sen, protože jako hluboce věřící chtěla, aby děda umřel na první sobotu v měsíci. Říká se totiž, že ty duše si odvede Panna Maria rovnou do nebe. A ona říkala už ten den: "Musíme být rádi, že už ho nic nebolí." Já myslím, že tohle je můj nejlepší den a zároveň nejhorší. Vidět rodinu stmelenou je fakt něco krásného. I já dědovi při hořící svíčce řekla pár slov, i když mě mohl slyšet jenom pokud zůstával jeho duch mimo tělo v místnosti. Avšak vím, že si určitě pamatoval, co jsem mu řekla v pátek večer, i když byl pod vlivem morfia. Je pro mě vzor doteď, vážím si ho a vzpomínám na něj, i když se slzami v očích, což by si on asi nepřál.
http://www.radynacestu.cz/img/w-900,h-750/2015-03-17/nemocnice.jpg
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 24. prosince 2015 v 16:08 | Reagovat

To je strašně smutný...strašně.
Cítím tu slzu na krajíčku mého oka..

Připomnělo mi to tu chvíli, kdy já jsem stála u babičky v nemocnici, kde bezmocně ležela a byla zmatená. Nepoznala mě, nepoznala nikoho, jen mou mámu a její druhou dceru.

Bylo to pro mě opravdu těžké, při té vzpomínce se mi chce brečet. Držela jsem ji za ruku a říkala, jak moc jí mám ráda. Naštěstí v tom pokoji nikdo nebyl, takže jsem si i pobrečela.. teď je babička v domově důchodců a myslím si, že je na tom pořád stejně. Nevím, nikdo mi nic o babičce neříká.. je mi po ní smutno a je mi líto, že mi dálka nedovoluje být s ní den, co den.

Ale ano, ono to tak je. Teď je šťastný a nic ho netrápí. Má vás všechny pohromadě a dává na vás pozor. :-) Docela jsem zírala, když jsem si přečetla, že má 8 dcer, no panejo :-)

Tady ty chvíle jsou, přesně takové, jak říkáš ty. Krásné, ale i smutné a špatné...

Jednou se všichni sejdeme a budeme opět spolu :-)

Holka, tenhle článek mě chytl za srdce..

2 Tori.U Tori.U | Web | 31. prosince 2015 v 14:53 | Reagovat

Páni, už ani nepamatuju, kdy jsem mela naposledy pri čtení slzy v očích. Je mi vás líto, tvůj děda byl opravdu silný, takhle se držet.
Taky mám nemocnou babičku, starame se o ni doma, a jsem tak vděčná za ten pokrok, který udělala a postupně se z toho dostává.

3 MarkyKovr MarkyKovr | Web | 4. ledna 2016 v 8:07 | Reagovat

Maru, tak tohle mě rozbrečelo a to sedím ve škole u počítače... Je to smutné a krásné. Já jsem mu tehdy nebyla schopná cokoliv říct. Možná toho lituju, ale nenacházela jsem slova. Prostě jsem tam jen stála a držela ho za ruku usmívala se na něj. Ostatní mi říkali, ať mu něco povím, klidně maličkost, ale nedokázala jsem to. Děda mi chybí. Chybí mi jeho veselý úsměv. Ten den jsem zjistila, že si s hodně lidmi nemám co říct. Ne že bych nenacházela společná témata nebo nechtěla mluvit, ale nedokážu cokoliv vyslovit. Tak moc jsem chtěla říct dědovi: "Mám Tě ráda.", ale slova mi uvízla v krku. Nešlo to...
Jen malá poznámka na závěr - stalo se to první víkend v září.

4 Ježurka Ježurka | Web | 4. ledna 2016 v 14:15 | Reagovat

To je tak smutný a přitom tak krásný článek, moc ti za něj děkuji. Smrt čeká na každého z nás a ty jsi to popsala neskutečně krásně. Věřím, že děda by byl rád a ty na něj budeš mít vždy krásné vzpomínky ve spojitosti s celou rodinou. To se mi moc líbí. Já mám rodinu na prvním místě!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama