Leden 2016

Jdu si pro tebe: 5. díl

29. ledna 2016 v 13:07 | Marka |  Jdu si pro tebe
girl, smoke, and cigarette imageČekal jsem na bušení deště do střechy auta, ale zatím nic. Přijížděl jsem v ústrety svému osudu do hloubky městské zástavby. Šedá deka objímala vše, vzduch byl naplněn stokilovými závažími železné vody.
Cítil jsem tlak toho všeho na svých spáncích, na svém těle. Nemyslím to vůbec obrazotvorně, pomyslně. Bolest v hlavě se mi v autě z horečného přemýšlení, skládání této záhady a mozaiky stupňovala.
Nad střechami, které krájely nebe na tisíce kousků, se vznášel podivný mrak čehosi, co umocňovalo mojí sklíčenost. Začínala na mé duši zanechávat stopy pocitu viny, zoufalství a smrtelného strachu. Odmítal jsem si cokoliv připustit, dokud nebudu mít nějaký důkaz toho, co se děje.
Řetěz depresivních myšlenek na mém krku, co jsem si ho sám okolo něj omotal, se začal stahovat s každým dalším metrem k našemu bytu. Nenapomáhal tomu ani fakt, že venku se proti mně spiklo i počasí. Když jsem vystoupil z auta na parkoviště před zastrčenou trafikou, která zde funguje přes deset let, snesly se jemné křišťálové slzy na všechny střechy výškových domů. Kapičky stékaly po sklech kaváren, kanceláří. Zamračil jsem se.
Otočil jsem se zády ke světu, přistoupil jsem k okénku. Koupil jsem si krabičku, rovnou jsem jednu cigaretu strčil do koutku úst. Zapálil jsem si, pocítil jsem to známé zmrazení času, které vždy zažívám, jakmile se kouř dere ven z mého těla. Tlak se mi zpomalil dávkou nikotinu. Ucítil jsem na milisekundu ústup mých problémů, které pocházely snad z jiné reality, jak se zdálo. Začal jsem si konečně po tom všem stresu, frustraci, všímat okolí.
Lidé chodili se skloněnými tvářemi, někteří si štebetali mezi sebou, pár jedinců se paranoidně rozhlíželo, rodiče starostlivě vedli svá dítka za drobné ručičky. Všechny zachvátil mohutný plamen s vášnivým tancem uvnitř jejich hlavy poháněn depresivními tóny.
Podíval jsem se na žhavou špičku cigarety, která se až příliš rychle blížila ke konci. Vyfoukl jsem obláček dýmu, který se okamžitě rozprchnul, aby ho nikdo nemohl zatknout za spoluviníka za ublížení na zdraví. Zašlápl jsem cigáro, nastoupil do auta a těch pár ulic projel pohodlně se zadkem na vyhřívané sedačce.
Zaparkoval jsem.
Nahmatal jsem klíče v kapse, právě když mi otevřela dveře usměvavá sousedka. Ovšem za normálních okolností. Nyní byla ubrečená, uslzená, celá v černém a kamsi pospíchala. Zamumlal jsem pozdrav, ale než jsem se jí stačil optat, co se děje, tak s dostatečným nezájmem o to, abych se na ní koukal, nebo nedej Bože na ní promluvil, zmizela.
Pokrčil jsem rameny, ale už v tu chvíli mi něco říkalo, že něco není v pořádku.
Odemkl jsem si byt. Skopnul boty, kde jsem je nechal chaoticky ležet v cestě. Vrhl jsem se s neuvěřitelným hladem do kuchyně, ale nic jsem si nevybral, a tak jsem byl nucen začít vařit.
Vařil jsem dlouho v tichu, i když to nesnáším. Třídil jsem si ponuré myšlenky na hromádky, pořád si promýšlel svůj životní obsáhlý příběh, dokud mě myšlenky nezačaly otravovat jako prudký jed podlého plazu.
Zapl jsem televizi. Chtěl jsem ji přepnout, ale upoutala mě tvář na obrazovce. Div, že jsem si neopařil prsty horkou vodou, jak jsem se lekl. Neměl jsem černé svědomí.
"Doprdele," zablekotal jsem. Uvařené těstoviny jsem položil na sporák, sápal jsem se po ovladači, abych zvýšil hlasitost.
Nemohl jsem tomu uvěřit.
"Kurva," hlesl jsem.

V moři otázek

28. ledna 2016 v 20:40 | Marka |  Neobvyklé
water, ship, and boat imageNa svém asku si organizuji myšlenky. Některé otázky jsou zajímavé, jiné, prostě s krásou uvnitř. Většinou se musím zamyslet, abych odpověděla. Fakt si vážím asku z důvodu, že jsem tam potkala lidi a našla nové názory - moje i ostatních. Jde skoro o takový vzkaz, který doufáte, že uvidí co nejvíce lidí, kteří mají potenciál si něco uvědomit, kteří něco změní a můžou s vámi souhlasit.
Děkuju všem, i když si to tu nepřečtou, že mi ty otázky dávají, i když nedokážu/nechci někdy odpovědět hned. Fakt to jsou inteligentní lidi.
Pokud by vás moje namátkou vybrané odpovědi bavily, můžu zavíst něco jako měsíční příspěvek s otázkami, co mi za tu dobu přijdou, ale museli byste se začít chtít ptát, do čehož já vás nebudu tlačit. Bavilo by mě to, ale záleží, na co máte chuť vy. Tak do toho:


1. Dr. Hannibal Lecter: Odcházím. - Kde tě můžu hledat?

V hudbě, co poslouchám, co mi chybí jako v žilách krev a co v ní vidím smysl.
Ve slovách, co tu napíšu.
U mě doma, na fotkách.
Na místech, co navštěvuji.
V lidech, co jsem jim něco dala.


2. Dr. Hannibal Lecter: Co byste mi chtěli říct?

Že nic není takový, jak nám to cpou.
Věříte tv novinám? Ja vůbec, nesnáším, že vše, co dají do televize (ke všemu na TV nova, ale to je jiná kapitola), tak je určitě pravda.
Lidi to maj v sobě: lhát a slepě věřit. Ale neznamená to, že tací musíme být.
Dobro je hezká věc, ale pokud si člověk neuvědomí zlo, tak ho koná nevědomky, ubližuje. Takže je dobré si to uvědomit, přiznat, je první krok ho překonat.
Ale je to i riziko.
Někdy je dobro pro společnost, vyšší dobro, jenom začátek zla.
Ani nevím, jak jsem se dostala k tomuto tématu. Ale nějak mě nemrzí, že jsem to napsala :)


Pozdrav v láhvi

28. ledna 2016 v 20:16 | Marka |  Moje kecy
beach, bottle, and ocean imageAhoj!
Dlouho jsem tu nebyla. Zaprvé: nevěděla jsem, co psát, i když tady je dost práce. Zadruhé: ve škole toho bylo dost, takže jsem ani čas, ani chuť neměla.
Psaní mě baví a i když jsem se teď odmlčela, tak chci pokračovat. Děkuji Morriardy za kritiku, protože výjimečně jsem to ani po sobě nečetla, tak jsem si toho vůbec nevšimla. Děkuju Neviditelné, že na mě stále myslí. Podporuje. Moc to pro mě znamená. Na JSPT se nevykašlu. Mám v hlavě (na papíře náčrt děje) pátý díl, tak snad ho splodim už dnes. Nebude asi moc dlouhý, klíčový v ději ... No nebudu spoilerovat, ale tahat vás za nitky s nervy budu i nadále. Mimochodem už vím, že po této povídce vyplivnu i další. Začínám vymýšlet možná i děj.
Jinak literárně činná jsem i mimo blog. Píšu pro sebe, tak se neděste, že nic nepíši. Navíc mám nápad na jeden článek.

Lhostejný článek

15. ledna 2016 v 19:38 | Marka |  Moje kecy
Můj poslední článek tu je již delší čas. Zamrzla jsem. Proč? Protože jsem neměla žádnou motivaci. V půlce prosince jsem přestala počítat dny, kdy jsem jen blog zapnula a zase rychle vypnula, protože se mi nechtělo. Mám vymyšleno toho tolik, co psát, ale nemohla jsem se dokopat.
Rozhodla jsem se napsat lhostejný článek, protože mě jaksi minulo přání všeho dobrého a tak. Já vám to přeji, ale ne jenom k příležitosti k novému roku. Prostě buďte šťastní every day /i když moc nemusím prznění češtiny angličtinou/, stačí si jenom hezký den udělat. I když každého z vás, komu to nejde, chápu. Teď poslední dobou zase více, než jindy. Zkrátka vám nebudu přát šťastný nový rok. Všude na blogu se to objevilo, každý to již udělal za mě. Veřte mi, že kdybych vás potkala mimo internet, tak to jistě udělám. Novoroční předsevzetí mě minulo taky. Moje předsevzetí je vstát každý den z postele, což dělám pravidelně skoro šestnáctým rokem, takže vlastně by se to minulo účinkem. Já si myslím, že jde jenom o konečné datum, kdy si lidi řeknou: "Tak a od toho dne hejbnu svojí zasr*ně línou prd*lí a začnu se sebou něco dělat." /bohužel takhle to zní v opravdovém neupraveném znění, jenom ty hvězdičky normální lidi neříkají/. Já si svůj sen začala plnit pomalinku již na začátku prosince. Řekla jsem si, že budu psát, abych do dvou roků už mohla shánět nakladatelství, ale nevěřím, že to někdy dokážu. Vím, že stát se spisovatelem není nikdy tak růžový a skvělý. Taky vím, že to není rychlý, ale když už se snažím od osmi let... Prostě něco jsem začala dělat už před měsícem a kousek, nezávisle na datumu. Na co datum? Konec světa, smrt - taky nečekají, až se všem na světě bude líbit datum, místo, způsob.
Vánoce okecávat nebudu. Každý toho měl určitě dost a já neměla tu správnou náladu, abych vám mohla velkoryse popřát - teď se mi ta nálada nějak rojí. Myslím, že vánoční čas si z nás užije skoro každý. Už kvůli tomu, že může spát dýl, nejde se do práce a do školy.
Dnes jsem přijela z lyžáku, proto jsem se neozvala dřív. Jsem rozlámaná, bolí mě koleno. Ale žiju, takže budu psát jako divá.
Doufám, že další díl JSPT tu bude co nejdříve. Dost lidí asi ztratilo zájem a ačkoliv nepíši jenom ro vás, ale i pro sebe, tak mě to celkem zaskočilo. Nejde mi o popularitu, spíš mi jde o zpětnou vazbu. Pomůže mi to, nakopne mě to. Ale to je šumák. Stejně tu povídku dopíšu. Dřív, nebo později. S vámi, nebo bez vás. A až tak učiním, tak právě dnes se mi v hlavě dokreslili další linie povídky, co bude následovat po té nynější. Uvidíme, co ze mě vypadne.
Taky mám naděje, že ještě dnes něco vyloudím, ale pochybuji, protože se mi chce spát, ještě mám v hlavě nápad do "knížky", co píšu mimo. Navíc příští týden mě čekají hromady písemek a já se na lyžáku na vše vykašlala, ehmm.
Chci už léto, zima je na nic. Mimochodem tohle je fotka z léta. Žeru jí, plno vzpomínek u toho...
Tak to bylo letem světem, stručně. Zatím ahoj, zase se ozvu. Zas tak moc na vás kašlat nemohu.
Marka

Foto: kámoška Ad :)