Jdu si pro tebe: 5. díl

29. ledna 2016 v 13:07 | Marka |  Jdu si pro tebe
girl, smoke, and cigarette imageČekal jsem na bušení deště do střechy auta, ale zatím nic. Přijížděl jsem v ústrety svému osudu do hloubky městské zástavby. Šedá deka objímala vše, vzduch byl naplněn stokilovými závažími železné vody.
Cítil jsem tlak toho všeho na svých spáncích, na svém těle. Nemyslím to vůbec obrazotvorně, pomyslně. Bolest v hlavě se mi v autě z horečného přemýšlení, skládání této záhady a mozaiky stupňovala.
Nad střechami, které krájely nebe na tisíce kousků, se vznášel podivný mrak čehosi, co umocňovalo mojí sklíčenost. Začínala na mé duši zanechávat stopy pocitu viny, zoufalství a smrtelného strachu. Odmítal jsem si cokoliv připustit, dokud nebudu mít nějaký důkaz toho, co se děje.
Řetěz depresivních myšlenek na mém krku, co jsem si ho sám okolo něj omotal, se začal stahovat s každým dalším metrem k našemu bytu. Nenapomáhal tomu ani fakt, že venku se proti mně spiklo i počasí. Když jsem vystoupil z auta na parkoviště před zastrčenou trafikou, která zde funguje přes deset let, snesly se jemné křišťálové slzy na všechny střechy výškových domů. Kapičky stékaly po sklech kaváren, kanceláří. Zamračil jsem se.
Otočil jsem se zády ke světu, přistoupil jsem k okénku. Koupil jsem si krabičku, rovnou jsem jednu cigaretu strčil do koutku úst. Zapálil jsem si, pocítil jsem to známé zmrazení času, které vždy zažívám, jakmile se kouř dere ven z mého těla. Tlak se mi zpomalil dávkou nikotinu. Ucítil jsem na milisekundu ústup mých problémů, které pocházely snad z jiné reality, jak se zdálo. Začal jsem si konečně po tom všem stresu, frustraci, všímat okolí.
Lidé chodili se skloněnými tvářemi, někteří si štebetali mezi sebou, pár jedinců se paranoidně rozhlíželo, rodiče starostlivě vedli svá dítka za drobné ručičky. Všechny zachvátil mohutný plamen s vášnivým tancem uvnitř jejich hlavy poháněn depresivními tóny.
Podíval jsem se na žhavou špičku cigarety, která se až příliš rychle blížila ke konci. Vyfoukl jsem obláček dýmu, který se okamžitě rozprchnul, aby ho nikdo nemohl zatknout za spoluviníka za ublížení na zdraví. Zašlápl jsem cigáro, nastoupil do auta a těch pár ulic projel pohodlně se zadkem na vyhřívané sedačce.
Zaparkoval jsem.
Nahmatal jsem klíče v kapse, právě když mi otevřela dveře usměvavá sousedka. Ovšem za normálních okolností. Nyní byla ubrečená, uslzená, celá v černém a kamsi pospíchala. Zamumlal jsem pozdrav, ale než jsem se jí stačil optat, co se děje, tak s dostatečným nezájmem o to, abych se na ní koukal, nebo nedej Bože na ní promluvil, zmizela.
Pokrčil jsem rameny, ale už v tu chvíli mi něco říkalo, že něco není v pořádku.
Odemkl jsem si byt. Skopnul boty, kde jsem je nechal chaoticky ležet v cestě. Vrhl jsem se s neuvěřitelným hladem do kuchyně, ale nic jsem si nevybral, a tak jsem byl nucen začít vařit.
Vařil jsem dlouho v tichu, i když to nesnáším. Třídil jsem si ponuré myšlenky na hromádky, pořád si promýšlel svůj životní obsáhlý příběh, dokud mě myšlenky nezačaly otravovat jako prudký jed podlého plazu.
Zapl jsem televizi. Chtěl jsem ji přepnout, ale upoutala mě tvář na obrazovce. Div, že jsem si neopařil prsty horkou vodou, jak jsem se lekl. Neměl jsem černé svědomí.
"Doprdele," zablekotal jsem. Uvařené těstoviny jsem položil na sporák, sápal jsem se po ovladači, abych zvýšil hlasitost.
Nemohl jsem tomu uvěřit.
"Kurva," hlesl jsem.



Ano, má paměť měla pravdu. Z obrazovky se na mě usmívaly uhlově černé korálky malého děvčátka. Fotografie mezitím vybledla, ale mé oči ji nechali, aby se mi vypálila do mozku jako připomínka první divné události v mém životě. Nebo spíš první divné události, co odstartovala toto peklo. Lucy Hamiltonová, jmenovala se. Její příjmení se shodovalo s příjmením sousedky, která právě nejspíš odjížděla na její pohřeb. Panebože. Fotečka v šatičkách a s balónky na ruce... Byla to ona, ona mi odříkala první část básničky.
"Asi sedmileté děvčátko nalezli vyšetřovatelé utonuté ve slepém rameni řeky," hlásala v televizních zprávách blondýna s mírami modelek.
Zamotala se mi v tu chvíli hlava, zděsil jsem se. Pociťoval jsem strach, zachytil jsem se linky, abych neupadl. V tu chvíli mi ze skříně spadla krabička cigaret. Málem jsem vyletěl z kůže, naslouchal jsem ztichlému bytu, kde se jen z vedlejšího pokoje ozýval tikot hodin.
Promnul jsem si unaveně čelo. Už na mě skutečně ulehla tíha všech problémů. Nakoukl jsem do hrnců, které jsem v poslední hodině ani na krok neopustil, avšak měl jsem pramalou chuť. Nasoukal jsem do sebe jen pár těstovin s masem, abych mohl bezstarostně upřímně říct Sandře, že jsem večeřel.
Sáhl jsem po cigáru, vyšel na balkón a vpustil si do mozku další nikotin. Sledoval jsem, jak prší zpod střechy, nakonec jsem odhodil špačka do popelníku.
Nevěděl jsem, co dělat dál. I když mou hrnoucí se vlnu paniky vysokou jako několikapatrový panelák, zpomalovalo kouření, tuto hráz brzy tsunami pokořila. Začal jsem lítat po bytě, hledal jsem něco, čím bych se uklidnil, nebo alespoň dělal něco pro to, abych se dozvěděl víc, co nebo kdo mě trestá. A za jaký čin.
Možná už tenkrát jsem věděl, za co. No, nechtěl jsem si to připustit.
Prohlédaval jsem celou ložnici, dokud jsem neklesl na postel. Jak jsem tak seděl, tupě zíral před sebe na polici, něco mě uhodilo do očí. Vrhl jsem se k láhvi naplněnou barevnou solí. Uchopil jsem ji za hrdlo, utíkal do kuchyně, kde jsem sebral pytel na odpatky, rozložil ho, co nejvíce to šlo, na stůl. Odzátkoval jsem láhev a pomalu sypal sůl do pytle.
Konečně se zaleskl mezi drobnými zrnky kousek kovu! Uchopil jsem klíčky, popadl klíče od bytu, ve spěchu si nazul boty a na poslední chívli si vzpomněl i na baterku. Vyběhl jsem z bytu, aniž bych se přesvědčil, že se dveře zabouchly.
Při posledním schodě už jsem popadal dech, ale odvaha mě neopustila. Otevřel jsem trochu dveře půdy.
Do nosu mě uhodil smrad zatuchliny smíšený s prachem. Otevřel jsem je dokořán. Zkusil jsem si rozsvítit alespoň dvě jediné žárovky, ale pouze jedna z nich reagovala na můj pokyn. Vypínač zavrzal. Malinkatý kousek z jinak velké půdy se ozářil žlutým světlem.
Rozhlédl jsem se. Nakonec jsem byl vděčný za baterku. Překračoval jsem trámy, pomalu se dostával k samotnému konci půdy, kde jsem před třemi lety schoval něco, co mohlo vsadit mezi mě a Sandru veliký klín. Nyní jsem ho sám hledal, věděl jsem, že je to risk, že mohu sám odjistit granát, ale nutně jsem to potřeboval.
V ruce mě chladil malý klíček. Čím blíže jsem byl krabici, tím více se mi vzdalovalo světlo, tím více mi malinkatý kousek kovu těžkl v ruce.blue, smoke, and magic image
Konečně jsem došel až k ní. Už jsem ji chtěl odemknout, ale když jsem si plně uvědomil svou situaci, kde se nacházím, že tu slyším malé cupitavé krůčky, tak jsem si to rychle rozmyslel. Čapl jsem dřevěnou truhlu do náruče a rychle pelášil z půdy, když jsem zhasl, odešel z toho děsivého místa, dost jsem si oddechl. Dech za krkem jsem cítil ještě v tu chvíli, kdy jsem se vrátil zpět k našemu jídelnímu stolu v kuchyni.
Položil jsem truhlu na stůl, došel pro navlhčenou hadřičku a otřel z toho prach. Mračil jsem se u toho, protože mi naskakovala husina, když jsem si všiml, že na truhle jsou různě silné vrstvy prachu; otisk dlaně na víku mě děsil. Někdo tu truhlu našel, někdo o ní ví kromě mě. Domníval jsem se, že jsem jediný.
Otočil jsem klíčem přesně v tu chvíli, když do zámku dvěří od bytu někdo strčil klíč. Nadskočil jsem. Chvíli ticha mě usvědčila v tom, že mám pouhé halucinace, že se nemám čeho bát.
Otevřel jsem truhlu. Podíval jsem se na obsah. Užuž jsem se ho chtěl dotknout, jenže dveře se skutečně rozrazily, slyšel jsem rychlé kroky a než jsem stačil zabouchnout víko od truhlice, uslyšel jsem známý hlas.
"Co to je?"
Za mnou stála mračící se Sandra. Vlastně byla spíš v rozpacích.
Zavřel jsem oči. Naděje, že se o tomhle v životě nikdy nedozví pohasla.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ki Ki | E-mail | Web | 6. února 2016 v 18:25 | Reagovat

Tak dobře, už se pomalu smiřuji s tím, že v tomhle dílu se nedozvím, co se v truhle ukrývá... Ale i tak, zdá se mi to, anebo je každý díl stále víc a víc napínavý? :) Každopádně se těším na pokračování.

2 Tori.U Tori.U | Web | 6. února 2016 v 19:23 | Reagovat

Opět se ti klaním! Ty slovní obraty, obzvláště na začátku, tak jsem si četla pořád dokola; nemůžu uvěřit, že si někdo dokáže takhle hrát se slovy. Jsi naprostý génius!
Skvěle jsi vystihla tu atmosféru, před očima jsem měla to šedé depresivní, skličující město. V druhé polovině jsi se mohla víc soustředit na jeho pocity a takovou tu omáčku okolo, děj ubíhal až příliš rychle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama