Únor 2016

Jak v lidech (ne)vzbudit revoltu?

27. února 2016 v 21:38 | Marka |  Moje kecy

Jak v lidech (ne)vzbudit revoltu?

Možná špatný nadpis. Ale zkuste na to odpovědět vy.

Víte, možná nemá cenu mě úpěnlivě žádat. Je to, jako když sedíte v autě, koukáte z okénka zpříma na krajinu, ale ve skutečnosti ji nevidíte. Vlastně ani nevím, proč jsem tohle začala psát. Možná, že to vzniká v mé hlavě jako články, které jsou pouhými útržky myšlenek. Možná vynakládám zbytečně energii, abych napsala jen pár nesouvislých vět. Kdoví?
Ale k původnímu tématu (ani já sama nevím, které to je). Je to jako přemlouvat hlavu, aby se zamilovala, anebo přemlouvat srdce, aby nemilovalo. Stejně tak byste mohli hlučet do zdi a já bych slyšela jen dunící kov. Nebo jenom prázdnotu a ticho.
Mluvím o přemluvání obecně. Moje lenost nezná hranic. Moje tvrdohlavost tvoří osobu, co žije v tomhle těle. Pokud mě nepřesvědčíte o tom, že jsem došla k řešení sama, tak jen těžko se změním. A když se změním, nebo své rozhodnutí, tak máte velký vliv na mě jako nikdo.
Můžete se mě tázat, můžete mi říkat věci, kterými ovlivňujete proud mých myšlenek, ale rozkaz, věta, co přímo kritizuje... To ve mně vzbudí jenom revoltu, spouru. Víte celý život se učíme přijímat kritiku, což je v pořádku, ale někomu to trvá déle. Co se týče mě, tak určitý druh kritiky já absolutně nesnáším. Je jen na vás přijít na způsob, jak mě zkritizovat. Jsem ji připravena poslouchat, ale musí být konstruktivní. Hlavně, když o ni žádám, tak si ji ráda poslechnu, abych věděla, kde dělám chyby.
A víte co? Myslím, že je to dneska u většiny lidí. Možná, že vám tu píšu návod, jak zlepšit vaše vztahy, jak ovládat lidi, anebo jak jen zkrátka přemýšlí teenagerka, ale mně je to fuk. Nechci být "ta teenagerka". Ale o to se asi musím postarat jinak. Musím přemluvit sama sebe k jinýmu chování. Možná hledět dopředu a dělat těžká rozhodnutí, která spočívají jenom v tom, co říct a jestli něco říct.

Marka

Jak naučit člověka milovat?

23. února 2016 v 17:23 | Marka |  Neobvyklé

Jak naučit člověka milovat?

Někdo se mě ptal. Odpověděla jsem.

Každý miluje jiným způsobem, je to zakořeněno někde uvnitř nás a v ten pravý okamžik s pravým člověkem v pravém věku sám člověk objeví kus sebe...
Milovat člověka nenaučíme, dokud ho neznáme líp než sebe, dokud on nás nepustí k sobě tak blízko, dokud nebude chtít být milovaný a zároveň sám zamilovaný.
Člověk se nesmí bát milovat. Když se bude bát, raději bude ignorovat, anebo uhasí své vášně a lásku k druhému.
Láska není o sexu, o dobrých partií ženského či mužského těla. Takový vztah založený na tomhle nevydrží.
Láska není pro jednoho. Musí se spolupracovat, hledat kompromisy...
Láska je z pomyslného srdce, ne hlavy. Hlava to nevymyslí, nerozluští. Na to jsme příliš krátcí, abychom přišli na to, proč milujeme a jak. To... Je prostě v nás.

Něco málo z budoucnosti

23. února 2016 v 14:51 | Marka |  Moje kecy
Přináším vám minipohled do budoucnosti. Týká se to všechno víceméně mého blogu. Myslím, že místo toho, abyste se museli děsit, můžete být spíše natěšení. Přináším vám totiž seznam toho, co se budu snažit vám nabídnout do dalších týdnů na tomhle blogu.
Takže se tu objeví miniseznam. Bude to krátký článek, ale třeba ho přečte větší počet lidí.
  • Už jsem tu jednou psala, že přemýšlím nad novou povídkou. Ano, přemýšlím, že až dopíšu JSPT, tak se tu objeví další taková povídka. Ne asi úplně na stejný styl, ale nenechám vás zahálet; prostě budete muset pořád něco číst.
  • Ale nepůjde jenom o jednu povídku. Napíšu ještě další. Ta, co jsem tu plánovala jako první, bude opět delší, na víc kapitol. Ta další by byla jednorázová, avšak s neukončeným dějem, protože bych to použila jako začátek do mé knihy (asi šestý projekt v mojí hlavě). Proto by byla speciální, možná by se tu po kritice objevily ještě další verze, protože by to muselo být naprosto dokonalé.
  • Taky sem napíšu z mých krabic další starou povídku, kterou jsem psala jako osmiletý až desetiletý dítě.
  • Pak tu budu jednou za měsíc pořádat takové literární hry. Tedy možná. Někdy to bude čistě o tom, abyste se zúčastnili vy, někdy půjde jenom o hlasování nad mými výtvory, protože vím, že ne všichni máte čas. Já sama mám málo času.
  • A proč jsem ještě nenapsala všechny články z ankety? A proč jsem napsala zatím první? Já musím posbírat myšlenky. Chci začít, až jedno téma bude v anketě mít větší číslo než 3, zároveň až bude mít víc hlasů než nějaké jiné téma. Zkrátka to napíšu, jen se nedokáži sama rozhodnout, co první napsat, a tak to rozhodujete vy.
  • A mimochodem můžete se těšít na článek "Moje punkové myšlenky". Jenže jaksi ho mám "rozepsaný" už od prosince a zatím jsem ho nedokončila. Začíná ovšem docela zvláštně. No, podle taky toho, jestli budete chtít vědět co u mě ty punkový myšlenky znamenají.

P.S.: No future říkají dost často existence mě (vzdáleně) podobné - punkáči.

Marka

Ze staré kaluže do nové

23. února 2016 v 14:20 | Marka |  Čtyři roky v kostce
Asi všichni školou povinní (i nepovinní) ví, že pololetí/půlka semestru je pryč. Nechodím sice na vysokou, ale dokážu si živě představit ten stres pro všechny. Ty písemky, co jsou konečně za mnou (a přichází zas nový a nový), mi daly (dávají) pořádně zabrat, a tak píšu zdrcená, ale živá z vězení ve stínu těžkých mříží. Beze srandy. Sedím v lavici, čekám na cizojazyčnou smrt nudou, než si přivalí do hodiny náš angličtinář PoPík (vzniklo to z jeho jména a příjmení). Ne, že by mě snad anglina jako taková nebavila, ale když probíráte (beze srandy!) "HAVE TO", tak vás to unudí po těch letech, co jste slyšeli ten samý výklad. A s učitelem je občas i sranda, navíc má celkem fajn hudební vkus.
Takže... Co vysvědčení? Asi očekáváte, jak se budu dlouze rozepisovat o pocitech ze známek, ale já nějak nemám potřebu. Zkrátka jsem to uhrála na šest dvojek, čili vyznamenání.
Jen tak bych řekla, že tatínek mi následně řekl, že když jsem z toho v hajz*u, ať se na o vykašlu, že vyznamenání mít nemusím. Uvidím.
A náš nejodpornější předmět? Ne, nejde o technickou přípravu, ani o matiku, což je co říct, páč se mi teď leccos nepovedlo, fyzikálni či biologické laborky, i když TeP je hnusný předmět. A na FyzC a LBio máme divný učitele. Překvapivě jde o ZSV (Základy Společenských Věd); díky učitelce překonaly.
Její hodiny... TO PROSTĚ ZABÍJÍ. Ona má zvláští výklady, ale popsat nejdou. Jen jaksi její chování popisuje půlka přiznání.

Takže hodina ZSV je pro mě hodina pobavení, anebo utrpení, rozčílení.
Takže lítám ze staré kaluže do nové. Občas přijde něco, co se mi povede, někdy zas něco, nad čím se jde pouze pousmát. Myslím, že pro dnešek o škole dost. Konečně mám prázdniny, i když stejně mám do školy hafo věcí na dodělání, tak prokrastinuju.
Zatím, Vlkodlak se loučí. Což je vlastně poukázání na písničku od Wanastovek (Vlkodlak).

Marka

Moje prokletý myšlenky...

20. února 2016 v 18:05 | Marka |  Moje kecy

... ve (dvouch) větách


Ve frontě na lístek
Spatřil jsem tebe
V hlavě obrázek
Můj kousek nebe
Prošel jsem branou
Odletěl na zem
Utopený vinou
Teď zemřel jsem
autor:

"A tebe už vůbec nic nebolí,
tebe už vůbec nic nezajímá,..."
autor: Vypsaná FiXa, Letadlo

"Drogy nejsou tak špatné, jak všichni říkaj a nejsou tak dobré, jak všichni říkaj." Jo? Nějak to nechci zjišťovat.

"Po většinu času jsem tvrdý realista. Jednou jsem si dovolila snít a být naivní a vzlétla jsem. Rok už to bude, co díky impulsivnímu chování mám pocit, že zbytek života si můžu dovolit snít. Ale nesmí se člověk nechat stáhnout ke dnu těžkými křídly. Chápeš?"
autor:

"Člověk by měl vzhlížet k tomu, co někdo udělal, ale dojít k cíli by měl dojít vlastní cestou. Jak každý člověk má vlasní cestu v životě, tak i k vysněnému cíli."
autor:

Štěstí je volba.
Z nějakého filmu/seriálu.

"Mrak nad mojí hlavou se protrhl s prvními jarními paprsky, které rozpálily mou duši. Zapálily mé vášně pro život."
autor:

Přemýšlím nad novou povídkou.


Inteligence na přiznání střední školy?

7. února 2016 v 15:46 | Marka |  Neobvyklé
Chodím na jednu nejmenovanou střední školu. Podle všeho by tam měli chodit inteligentní lidé. Ale moc mi něpřipadá. Prohlížím si přiznání, ale neubráním se smíchu cizímu neštěstí. Dělám to nerada, avšak musím to sem dát. Udělali byste někdy to, že byste se ještě k tomu přihlásili, byť anonymně, na přiznání?

Tři otazníky

6. února 2016 v 19:53 | Marka |  Moje kecy
blue, neon, and light image
Víte, přemýšlím momentálně dvojím způsobem o tom, proč nevím, co psát. Jestli je to moje chyba, nebo komunitou na blogu. Nebo společností? Celkově?
Víte, já se neřídím nějak extra návštěvností. Ale pojďme si přiznat, že ačkoliv někteří z nás, včetně mě, píšeme pro sebe, potěší nás nějaká ta návštěvnost. Když je někdo ochotný přečíst dlouhý článek a ještě vyplýtvat svoji energii, tak mile rádi přivítáme, čteme a odpovídáme na komentáře.
Sice je dnes mnoho způsobů, jak přilákat lidi na svůj blog, ale mě zkrátka oslovuje jen hrstka z nich. Každý si dnes osvojil nějaký. Můžeme se bavit o tom, že se zviditelníte komentáři - ať už s kritikou, vulgaritou, kladnými ohlasy, nebo zkrátka s vlastním názorem. Pak už záleží na tom, jak chcete, aby si vás lidi pamatovali. Tak je to i s články. Krom aktivity, kterou já momentálně navýšit nemůžu, jde o téma, kvalitu článků.
A teď se dostávám k jádru toho, co mi fakt běhá v hlavě sem a tam a pokud to ještě nezhublo třicet kilo, tak se divím. Můžeme si vybrat. Od recenzí knih, kosmetiky, nakupování, deníčku, povídek, aut a tak, se můžeme dostat k tématům, co lidé dnes vyhledávají nejvíce. Jde většinou o věci, na které sami nemají s prominutím koule dělat, nebo o nich psát. Od drog, cigaret až po sex. A víte co? Já se tomu nedivím, klidně ať si to čtou, vyhledávají. Klidně ať to lidi píšou, já když nebudu chtít, tak to číst nebudu. Jsem celkem tolerantní, co se týče toho. Dokonce jsem si sama proběhla i blog Porcelánové panny, nestydím se za to. Jen prosím vás po mně nechtějte, abych o tom psala. Já vím, že mě do toho nikdo nenutí, ale pak tedy přemýšlím, jestli je moje chyba, že na můj blog nevleze větší číslo lidí.
Nechci o tom psát, protože nevím, o čem bych psala. Fikce? Nechci o tom psát, protože to ani neumím, nedokážu si představit psát to cizím lidem, ovšem mluvit o tom mi jaksi nevadí; jsem vcelku upřímný a otevřený člověk. Nechci o tom psát, protože nechci číst žádný nechuťárny od úchylů, co by se mnou prováděli nejen za zavřenými dveřmi. Prostě ne.
Přiznávám se, že asi neumím psát poutavé články, nepíšu sem natolik pravidelně, aby sem chodily desítky lidí stejně často, jako já blog (přiznávám se) kontroluji. Bohatě by mi stačilo deset lidí, co by sem občas zašlo, aby mi okomentovalo a přečetlo si mé myšlenky, ale to je jedno. Nějak si s tím hlavu nedělám. Momentálně asi nemám blogu, lidem a společnosti co nabídnout. Možná jednou mě osvítí cosi, co mi natluče do hlavy nápad na novou rubriku, co sem bude chodit číst i ti rádoby slavní lidé - nejen z blogu, ale i z YT a asku. Haha. To opravdu chci, to se opravdu stane. Viva la ironia.
Ale čí je to vina mě pořád hryže.

Marka