Červen 2016

Intr

19. června 2016 v 18:22 | Marka |  Čtyři roky v kostce
vintage, bed, and hipster imageKupodivu jsem se konečně rozhoupala po takové době napsat první článek na téma týdne. Ne že by se mi snad témata nezamlouvala (někdy opravdu ne, ale spíše jsem nic nenapsala kvůli nedostatku času). Co mě k tomuto článku přimělo? Rozhodně asi to, že jsem si přečetla jiný článek, který byl inspirovaný místností, pokojem. Připomělo mi to můj dřívější život a současný. Vyběhlo mi v hlavě porovnání a pomyslná časová osa těchto období. Celkem dost se toho změnilo na základě místa, kde přebývám většinu svého života.

Teď, i když to často nedělám, vám odkryju část toho, co se za poslední rok dva změnilo v mém životě, část informací o mně. Nerada to dělávám, teď - v souvislosti s tím, co se okolo mé osoby dělo/dějě - moc lidem nedůvěřuju, ale nebudu blbá a na net vyvěsím jen minimum toho, co se skutečně stalo tudíž jen špičku ledovce. Koneckonců na můj ask píšu taky dost věcí, co si může přečíst každý, tak proč ne sem? Možná tu je to více v bezpečí, protože o blogu neví ten, komu to neřeknu.

Pozn.: Jména v textu, jelikož mám přezdívky, abych neudávala jména, jsou psané kurzívou.

Cesty a absolutní svoboda

18. června 2016 v 19:21 | Marka |  Neobvyklé
"Umění žije tam, kde je absolutní svoboda." - Bruce Lee


Poslední dobou toužím po odpočinku. A asi se není čemu divit, že? Napovídá tomu i datum, naštěstí bude konec školy, což už jsem zmiňovala milionkrát a ještě párkrát budu. Ale co se může zdát trochu podivné, cítím se jako v řetězech. Chci cítit svobodu v ústech, v kostech, její dlouhé prsty ve vlasech.

Ohlédnutí

11. června 2016 v 15:26 | Marka |  Moje kecy
Zase jsem si řekla, že se budu učit, ale prd z toho. Místo toho se tomu vyhýbám a začala jsem přemýšlet. Poslední dobou se často koukám do budoucnosti, ohlížím se do minulosti a snažím se napravit přítomnost.

"Někdy se stačí jen zastavit a rozhlédnout se. Třeba uvidíte napravenýho vlkodlaka." - Já

Ohlížela jsem se na staré články a nic mi nebylo dobré. Ohlížela jsem se na starou Marku nebo Máju, jestli chcete, a došlo mi, že teď mi mezi prsty proteklo něco, co nemůžu teď uchopit. Snažila jsem se na to přijít. Částečně i v předminulém článku jsem to nakousla. Zjistila jsem, že ten odkaz mám přímo před sebou.

Letním vůním pivo kraluje tu

5. června 2016 v 18:17 | Marka |  Čtyři roky v kostce
Bude končit školní rok. Co to znamená? Všichni si po všech velkých písemkách odpočineme. Pojedu na různý festy, akce, kde se zreaguju... Nevím, jestli vás to zajímá, no můžu to zkusit.
Chtěla bych fotit, ale nevím, jestli si budu s sebou brát foťák, ale chtěla bych. Mohla bych pak ukázat i tu ty nejhezčí fotky.
Taky budu chodit na brigádu, takže do září budu mít vlastní notebook a třeba se tu zastavím párkrát do týdne. A už se mě nezbavíte. Třeba tu bude víc článků.
No nejprve mi držte palce, aby mě nezastavily spalovací motory, rovnice, obecná anorgána a číslíčka s celou abecedou v matematice.
Chystám teď nějaký články, trochu úvah se tu objeví a možná i další díl povídky, který možná ani nikdo nečte. Každopádně můžete se těšit na některé nové věci na blogu. Našla jsem si pár citátů, které připojím ke článkům a třeba si změním i design na něco složitějšího.
Krátký článek, že? Já ani nepočítala, že budu umět napsat delší článek, ale mrzíte mě.
Zatím čaute, mám tenhle blog ráda a o prázdninách vás tu budu otravovat.

Nenahraditelní

4. června 2016 v 22:11 | Marka |  Neobvyklé
"Pokud chcete být nenahraditelní, musíte být odlišní." - Coco Chanel

Jednoho dne se všichni probereme a zjistíme, že celý život děláme něco, co nechceme. Ať už půjde o závislosti na alkoholu, drogách, kofejnu, cigaretách, nebo půjde o nenávist k naší práci.
Pak se probereme další den. Zjistíme, že jsme o něco víc staří.
Pak se vzbudíme o další den později a zjistíme, že se v nás prohlubuje nenávist k životu, nebo melancholie a smutek. Začneme si vyčítat, že nejsme jiní a ještě než půjdeme spát, probrečíme desítky minut. Budeme řvát jako malé děti do té doby, dokud to ze sebe nedostaneme - prací, hudbou, hraním na nástroj, kreslením, zpěvem, sprchou...
Další den, když budeme vstávat, budeme dělat, že se nic neděje. Uplyne nějaký čas, než nám dojde, že stále nejsme šťastni. Pak nám spadnou růžové brýle posazené už takhle nakřivo a padne na nás tíha celého světa - celosvětové události, plížení nebezpečí v ulicích, strašní kantoři našich dětí, nebo deprese a drogově závislí kamarádi.
Chvíli, ještě pár týdnů, nám bude v hlavě šrotovat, co je špatně.
Třeba nám svitne a dojde nám, že štěstí je volba, že nežijeme podle toho, jak chceme my sami, ale honíme se za jistotami dnešní doby (kdy beztak žádné nejsou) a za hodnotami, které máme jen kvůli lidem okolo nás.
A pak nám padne zrak na kalendář. Vystane otázka: "Co jsem dělal celý život?"
Chceme zažít takovýhle život? Chceme jednou vstát z postele s tím, že nadešel den D?
ŠTĚSTÍ JE VOLBA, a přesto dokážeme lamentovat ve chvílích, kdy bychom měli být pouze zticha a vybrat si, jít si za tím, věřit a být plni optimismu. Mně to ale nejde. I když jsem došla k tomuto odkazu dávno, nějak pořád narážím na věci, co mi brání. Třeba to jsem v důsledku já, kdo brání svému rozletu. Kdo ví?
ČLOVĚK MÁ DĚLAT TO, CO CHCE. Proto jsem začala být sama sebou, ale přesto mám pocit, že jsem někdo jiný. Asi se hledám a brání mi v tom časový úsek mého "volného" času. Jednoho dne chci zažít naprostou svobodu. Ale ona neexistuje. Bude na ní ještě někdy čas?
Jednou chytím svůj balónek a už ho nepustím. Prostě odletím s ním.