Jdu si pro tebe

Jdu si pro tebe: 5. díl

29. ledna 2016 v 13:07 | Marka
girl, smoke, and cigarette imageČekal jsem na bušení deště do střechy auta, ale zatím nic. Přijížděl jsem v ústrety svému osudu do hloubky městské zástavby. Šedá deka objímala vše, vzduch byl naplněn stokilovými závažími železné vody.
Cítil jsem tlak toho všeho na svých spáncích, na svém těle. Nemyslím to vůbec obrazotvorně, pomyslně. Bolest v hlavě se mi v autě z horečného přemýšlení, skládání této záhady a mozaiky stupňovala.
Nad střechami, které krájely nebe na tisíce kousků, se vznášel podivný mrak čehosi, co umocňovalo mojí sklíčenost. Začínala na mé duši zanechávat stopy pocitu viny, zoufalství a smrtelného strachu. Odmítal jsem si cokoliv připustit, dokud nebudu mít nějaký důkaz toho, co se děje.
Řetěz depresivních myšlenek na mém krku, co jsem si ho sám okolo něj omotal, se začal stahovat s každým dalším metrem k našemu bytu. Nenapomáhal tomu ani fakt, že venku se proti mně spiklo i počasí. Když jsem vystoupil z auta na parkoviště před zastrčenou trafikou, která zde funguje přes deset let, snesly se jemné křišťálové slzy na všechny střechy výškových domů. Kapičky stékaly po sklech kaváren, kanceláří. Zamračil jsem se.
Otočil jsem se zády ke světu, přistoupil jsem k okénku. Koupil jsem si krabičku, rovnou jsem jednu cigaretu strčil do koutku úst. Zapálil jsem si, pocítil jsem to známé zmrazení času, které vždy zažívám, jakmile se kouř dere ven z mého těla. Tlak se mi zpomalil dávkou nikotinu. Ucítil jsem na milisekundu ústup mých problémů, které pocházely snad z jiné reality, jak se zdálo. Začal jsem si konečně po tom všem stresu, frustraci, všímat okolí.
Lidé chodili se skloněnými tvářemi, někteří si štebetali mezi sebou, pár jedinců se paranoidně rozhlíželo, rodiče starostlivě vedli svá dítka za drobné ručičky. Všechny zachvátil mohutný plamen s vášnivým tancem uvnitř jejich hlavy poháněn depresivními tóny.
Podíval jsem se na žhavou špičku cigarety, která se až příliš rychle blížila ke konci. Vyfoukl jsem obláček dýmu, který se okamžitě rozprchnul, aby ho nikdo nemohl zatknout za spoluviníka za ublížení na zdraví. Zašlápl jsem cigáro, nastoupil do auta a těch pár ulic projel pohodlně se zadkem na vyhřívané sedačce.
Zaparkoval jsem.
Nahmatal jsem klíče v kapse, právě když mi otevřela dveře usměvavá sousedka. Ovšem za normálních okolností. Nyní byla ubrečená, uslzená, celá v černém a kamsi pospíchala. Zamumlal jsem pozdrav, ale než jsem se jí stačil optat, co se děje, tak s dostatečným nezájmem o to, abych se na ní koukal, nebo nedej Bože na ní promluvil, zmizela.
Pokrčil jsem rameny, ale už v tu chvíli mi něco říkalo, že něco není v pořádku.
Odemkl jsem si byt. Skopnul boty, kde jsem je nechal chaoticky ležet v cestě. Vrhl jsem se s neuvěřitelným hladem do kuchyně, ale nic jsem si nevybral, a tak jsem byl nucen začít vařit.
Vařil jsem dlouho v tichu, i když to nesnáším. Třídil jsem si ponuré myšlenky na hromádky, pořád si promýšlel svůj životní obsáhlý příběh, dokud mě myšlenky nezačaly otravovat jako prudký jed podlého plazu.
Zapl jsem televizi. Chtěl jsem ji přepnout, ale upoutala mě tvář na obrazovce. Div, že jsem si neopařil prsty horkou vodou, jak jsem se lekl. Neměl jsem černé svědomí.
"Doprdele," zablekotal jsem. Uvařené těstoviny jsem položil na sporák, sápal jsem se po ovladači, abych zvýšil hlasitost.
Nemohl jsem tomu uvěřit.
"Kurva," hlesl jsem.

Jdu si pro tebe: 4. díl

20. prosince 2015 v 21:52 | Marka
http://twanight.org/newTWAN/photos/3003040.jpg
Kdy jsem otevřel oči? Netuším. Jediné, co mi zanechalo žhavé stopy v paměti, byl mučící strach mé duše. Těkal jsem očima ze strany na stranu. Spal jsem, ale přesto mě obklopovala realita, že jsem měl pocit, že okamžitě umřu na infarkt.
Stál jsem sám nehybně na vrcholu kopce ve stínu chladných zdí z opracovaných kamenů. Čas a prostor mi vdechly do plic známý horský vzduch mé mrazivé rodné země. Věděl jsem, že jsem se ocitl v noční můře, chtěl jsem se otočit, utéct. Chtěl jsem udělat to, co jsem kdysi dávno neporučil mému tělo, chtěl jsem rozpohybovat ruce a nohy druhým směrem, ale kdosi mě uvěznil v roli diváka v mém vlastním těle. Pozoroval jsem měsíc, ale stejně tak dobře jsem ho mohl vylovit ze své paměti. Natáhl jsem ruku, zachytil pár poletujících vloček. Dýchl jsem si na ruce. Tohle všechno jsem znal až moc důvěrně, nemusel jsem předvídat, co se stane, protože jsem ještě stále cítil cejch vzpomínek na svém mozku.
Měsíc se zachumlal do temné peřiny z mračen, když jsem vystoupil ze stínu. Zaklepal jsem na bránu, ani jsem nezakopl v černočerné tmě, kterou pouze na hradbách drtilo světlo z mihotajících se plamenů pochodní, protože jsem věděl přesně, kde leží jaký kámen.
Když otevřel starý chlap s podezíravým pohledem, na kterého křičeli jako na potulného psa jménem Viorel, má pusa ve vzpomínkách mluvila, ale nyní se neozval jediný zvuk, mé hlasivky se odmítaly nechat podmanit historií. Zamračil jsem se, on učinil totéž, ale stále čekal, jakoby zamrzl v čase, dokud se sám nerozhodnu, co řeknu.
Pokusil jsem se tedy o to.
"Co tu dělám?!" zařval jsem, opravdu jsem zařval. Začínal jsem tušit, co za záhadu se tu děje, ale potřeboval jsem odpovědi, kterých se mi nedostávalo, od někoho z minulosti.
Ještě než se stačil vrátný naštvat a bouchnout s dvířkami od brány, začaly blednout okraje mého snu, či vzpomínky. Stále jsem si nebyl jistý, co se děje. Barvy se promíchaly, z bílé se stal černý dým a poslední, co jsem stihl spatřit, mě uchvátily ty jiskřivé pomněnkové oči. Nemohl jsem si pomoct, ale promlouvaly na mě povědomými tóny barev, avšak nedokázal jsem je zařadit. Sen zahalilo smuteční sukno. Cítil jsem, že každá část mého těla, kterou ještě před chvilinkou prostupoval mráz skrz na skrz až do morků kostí, se opět prohřála pod peřinou. Ležel jsem v posteli, spal jsem, i když jsem nedokázal přijít na to, proč jsem se nevzbudil okamžitě. Proč jsem se vzbudil až za dlouhou dobu? Jakoby mě nějaká silná moc držela pod vlivem spánku, aby mě deptala ještě více než samotný sen. Černota víček pokrývala mé oči, dokud nepřišel pozemský démon, aby mi vyhnal poslední klid mé duše, co mi ještě zbýval. Už teď jsem cítil strach sám ze sebe, z minulosti, z budoucnosti, z konce.

Jdu si pro tebe: 3. díl

28. listopadu 2015 v 16:43 | Marka
Oční víčka se mi pomaličku zavíraly. Ze změti barev, co mi vířily za branami do mého mozku, se rozpily nenávratně do havraní černi. Tma spánku mě spolkla v autě úplně, hlava mi pomalinku klesla. Až když přestal chrčet motor, vytrhlo mě ticho vesnice ze spárů snů. Pootevřel jsem ospale oči, avšak pouze na dvě úzké štěrbinky.
Na ztemnělý venkov padla hustá mlha. Mléko se rozlévalo kolem břehů nedaleké řeky, přes louky až na pozemky Sandřiny tety. Cesta od auta ke statku mi připadala delší než páteční večer v práci. Navlhlé oblečení kvůli poletujícím molekulám vody ve vzduchu mi připomnělo, jak moc se těším na vyhřátý krb, horkou sprchu a měkkou postel.
Štěrk nám skřípal pod botami, v dálce šuměly koruny větví, možná nás kdesi z oblohy hlídal měsíc, ovšem ruku do ohně bych za to nedal, protože jsem sám neviděl dál než na dva kroky.
Teta Marleen nás vyhlížela ze dveří, avšak dojít k ní bylo jako prodírání se skrz závoj husté poctivé smetany. Záři lucerničky, kterou svírala v ruce, spatřili až pár metrů od prahu.
Pozdravili jsme se mezi dveřmi se starší dámou, jež byla oděna tak trochu potrhle. Při pohledu na její papuče, které nosila, protože, jak sama říkávala, nastydnout od noh není pěkná věc, kontrastující s červeno-černými proužkatými punčocháči, jsem se musel pousmát. Ovšem ty neladily s puntikatou sukní až po kolena.
Šedé vlasy jí trčely do všech stran do půli ramen v jemných kudrlinkách, na nose jí seděly brýle se zlatými obroučkami a tlustými skly. Jiskřičky hasily stíny od toho, jak je kdysi dávno někdo zatlačil do pohublé tváře. Přesto vypadala zdravě. Koutky úst červených jako šátek, co si pravidelně každé ráno vázala okolo krku, se vždy smály.
Sandra padla své tetě okolo krku, ačkoliv sykla kvůli svému dobrodružství. Marleen nespokojeně mlaskla, když uviděla poničený obličej své neteře.
"Pojď, něco ti na ten tvé rány dám, ale musíš mi povyprávět, jak se to stalo," popostrčila neteř do domu. Poté se obrátila ke mně. "Honem, je tady zima, ať mi ještě nenastydneš."
Dřív, než jsem stačil odpovědět, zmizela v obrovském domě. Vytáhnul jsem cigarety, prohledal kapsy a zapálil si. Vydechoval jsem husté obláčky, přitom jsem téměř cítil dotek cizích mrazivých prstů. Prohlížel jsem si líně převalující se mlhu. Típl jsem nedopalek. Vhodil jsem ho do hrníčku, který tam stál na verandě právě kvůli mě, ačkoliv můj nezvyk nesnášela.
Ještě jednou jsem vzhlédl, pročesal očima několik pár metrů trávníku, které bylo moje nedokonalé lidské oko s to rozeznat. Z dálky se ozvalo vytí zatoulaného psa, co mi zježilo chloupky vzadu na krku. Aby toho nebylo málo, tak se do mě dala zimnice.
Povzdychl jsem si, otevřel jsem dveře a zmizel v tmavé chodbě. Než jsem stačil nahmat vypínač od světla, zasyčela na mě černá chlupatá koule, kterou Marleen oslovovala Válečku. Skutečně mu tohle jméno padlo - měl větší rozměry než většina kocourů, avšak bál se mě úplně stejně jako každé zvíře. Sandra si z toho dělala občas legraci, že ze mě vycítí špatnou energii. Já tak moc klidný nebyl. Co když...
"Matthiasi?"

Jdu si pro tebe: 2. díl

6. listopadu 2015 v 23:27 | Marka
Trhl jsem sebou. Obraz děsivé princezny protrhly až sluneční paprsky odpoledního slunce, přesto mi chvíli trvalo, než jsem řasami rozehnal chmurnou představu.
Zůstal jsem ležet rozvalený na posteli. Civěl jsem do stropu a naslouchal jsem prázdnému bytu. Sandra šla do práce jako obvykle, takže krom tikání hodin mi tu nic nedělalo společnost.
Pocítil jsem hlad, který mě jako jediný chtěl donutit vstát z postele. Když jsem se konečně po několika minutách odhodlal posbírat každou buňku, každou kost svého těla, posadil jsem se na posteli.
Po dlouhém pohledu z okna do ulice jsem se odebral do koupelny, protože moje tělo si žádalo sprchu. Noci trávené v práci mi občas přišly nemilosrdně dlouhé, ztuhlé záda od sezení bažily po horké vodě.
Prošel jsem jako obvykle ranní rutinou. Vyčistil jsem si zuby, rozčísl jsem si vlasy, které během pár minut vypadaly opět, jako bych se jich ani nedotkl, oblékl se. Došel jsem do kuchyně, postavil vodu na kávu a otevřel ledničku, kde již byl připravený můj obědový balíček. Namočil jsem prst do omáčky, která okamžitě naplnila mé chuťové pohárky fantastickou chutí. Postavil jsem dózu s omáčkou i s tou druhou na kuchyňskou linku, pak jsem dal do hrnce vodu na těstoviny. Když jsem konečně zalil hrníček, po bytě se ihned začala linout její vůně.
Mrkl jsem na hodiny. Pár minut po půl jedné. Přerývaný spánek byl sice dlouhý, no po té příhodě ne moc klidný. Cítil jsem se stejně vyčerpaný. Za necelou třičtvrtě hodinu se měla doma objevit Sandra jako každou polední přestávku.
Procházel jsem bytem s očima až navrch hlavy, protože jsem zapomněl, kde jsem včera ve zmatku vyndal z kapes všechny věci. Prohrabal jsem polovinu zásuvek v ložnici, dokud jsem nenarazil na Sandřinu. Chvíli jsem váhal, jestli to má vůbec smysl, protože jen tak bych si nespletl její šuplík s tím mým. Avšak kdo ví? Byl jsem rozespalý.
Bez přemýšlení nad tím, jestli mám právo nebo ne otevírat její zásuvku, jsem ji otevřel. Cigára, klíče ani další věci jsem nenašel, ovšem leželo tam cosi, co jsem neznal. Jistě to bylo Sandřino soukromí, ale svazek dopisů mě zaskočil. Zaujatě jsem je vzal. Chtěl jsem si usednout pohodlně do křesla. Málem jsem to i udělal, jenže pak jsem spatřil cigára, na které jsem málem zapomněl a které jsem tak pracně hledal, i když byly na nejpraktičtějším místě v bytě. Vzal jsem je, došel na balkón a zapálil si. Usedl jsem si na židli u stolu. Vyfoukl jsem první oblak dýmu, co se líně rozplýval ve vzduchu jako jeden velký otazník nad dopisy. Vytáhl jsem jeden z nich. S předvčerejším datem. Přečetl jsem si obsah a nemohl jsem věřit očím.
Další s podobným motivem zhruba před týdnem. První jí přišel zhruba před měsíce. Zděsil jsem se. Kdy mi to hodlala říct? Takhle jsem prolistoval asi pět dopisů, dokud jsem nedokouřil. Ve všech se psalo úplně to samé, akorát různými druhy výhružek nebo nadávek. Coura, děvka, šlapka,...
S vráskami jsem došel se všemi dopisy do kuchyně. Hodil jsem do osolené vody těstoviny. Stál jsem jako kuchařka s příručkou, jak uvařit těstoviny, u plotny. Pročítal jsem jeden z dopisů. Proč mi to neřekla?!

Jdu si pro tebe: Rozcestník

31. října 2015 v 14:41 | Marka

Jdu si pro tebe: 1. díl

31. října 2015 v 9:07 | Marka
Na obloze svítil měsíc. Vlastně už jen část měsíce. V dohledné době nebude na obloze ani kousek, pak zase začne tělo kosmického tělesa na černém plátně dorůstat.
Zatímco jsem dokuřoval cigaretu, jsem sledoval, jak se okolo zářivého srpku kupí mraky, dokud ho nezastínily úplně.
Zašmátral jsem v kapse a mezi všemi těmi věcmi jsem nahmatal klíče. Hodil jsem nedopalek do kaluže, která se utvorila v dolíku staré dlažby po nedávném dešti. Rozžhavená špička cigarety s nepatrným zasyčením zhasnula.
Na svazku klíčů jsem nemohl najít ten správný; škrtnul jsem téměř novým zapalovačem, abych si posvítil na klíče. Avšak než jsem se stačil zorientovat v těžkém kovovém spletenci, zlověstný studený vítr, co se zvedl ze severu, mi ho opět sfoukl. Na druhý pokus se mi to podařilo. Už jsem si chtěl odemknout, když mou nataženou ruku zarazily nedaleké zvuky. Spíše než kroky celý ten hluk zněl jako cupitání malého dítěte.To nebylo možné. Sice ještě svítilo pouliční osvětlení, ale v naší ulici spíše tak poskromnu. Jen na malém náměstíčku u nedalekého kostela zasvěceného svatému Pavlu ještě všechny lampy svítily. Krom toho všeho, každý již spal, takže v jediném okně nebylo známky po lidské společnosti. Odbila třetí hodina ranní. Bylo divné, že jsem venku já, natož aby se zde toulalo v tak tmavých uličkách samotné dítě. Právě teď a tady.
V naší staré zapadlé uličce nedaleko gotického kostela s miniaturními střešními byty s tajemnými podkrovými a půdami a nesrozumitelnými texty vandalů na zdech domů starých několik desítek let se každý zvuk odráží. Chtěl jsem se otočit zpět, konečně vejít do těch zpropadených dvěří, což jsem býval měl udělat - třeba by vše bylo nyní jinak - když v tu chvíli přicupitala malá holčička.
Nemohla být starší sedmi let. Byla to přesně ta roztomilá princezna, co filmaři hledají do celovečerních trháků. Řekl bych na první pohled, že jde s rodiči z pouti; okolo zápěstí drobné ručky měla ovázané tři balónky různé barvy. Někdo si
dal tu práci, že ji oblékl do růžových šatiček. Nadechl jsem se, že se zeptám s kým se potuluje po tmě takhle pozdě večer, spíš tedy nad ránem, protože rodiče jsem ani neslyšel, ani neviděl. Avšak ona potřásla dokonalými lokýnky.
Pak velké hnědé oči obrátila k obloze. V tu chvíli někdo na obloze musel rozehnat všechny mraky, naleštit měsíc, protože i ten úzký srpek měsíce jí dokonale ozářil. Vykreslil každý detail její tváře. Luna by v této etapě tak moc zářit neměla, ale to mě v tu chvíli moc netrápilo.
Dívenka se vrátila pohledem ke mně. Začala si prozpěvovat. Nejprve tiše. Nerozuměl jsem jí, ona udělala dva krůčky ke mně. Poté jsem rozeznal, že čím dál hlasitěji zpívá ty samá slova. Postupně ke mně dolehly jasné slabiky její říkanky.
"Jedna, dvě, holka jde, holka si jde pro tebe."
"Jedna, dvě, holka jde, holka si jde pro tebe."
"Jedna, dvě, holka jde, holka si jde pro tebe."
 
 

Reklama