Neobvyklé

Cesty a absolutní svoboda

18. června 2016 v 19:21 | Marka
"Umění žije tam, kde je absolutní svoboda." - Bruce Lee


Poslední dobou toužím po odpočinku. A asi se není čemu divit, že? Napovídá tomu i datum, naštěstí bude konec školy, což už jsem zmiňovala milionkrát a ještě párkrát budu. Ale co se může zdát trochu podivné, cítím se jako v řetězech. Chci cítit svobodu v ústech, v kostech, její dlouhé prsty ve vlasech.

Nenahraditelní

4. června 2016 v 22:11 | Marka
"Pokud chcete být nenahraditelní, musíte být odlišní." - Coco Chanel

Jednoho dne se všichni probereme a zjistíme, že celý život děláme něco, co nechceme. Ať už půjde o závislosti na alkoholu, drogách, kofejnu, cigaretách, nebo půjde o nenávist k naší práci.
Pak se probereme další den. Zjistíme, že jsme o něco víc staří.
Pak se vzbudíme o další den později a zjistíme, že se v nás prohlubuje nenávist k životu, nebo melancholie a smutek. Začneme si vyčítat, že nejsme jiní a ještě než půjdeme spát, probrečíme desítky minut. Budeme řvát jako malé děti do té doby, dokud to ze sebe nedostaneme - prací, hudbou, hraním na nástroj, kreslením, zpěvem, sprchou...
Další den, když budeme vstávat, budeme dělat, že se nic neděje. Uplyne nějaký čas, než nám dojde, že stále nejsme šťastni. Pak nám spadnou růžové brýle posazené už takhle nakřivo a padne na nás tíha celého světa - celosvětové události, plížení nebezpečí v ulicích, strašní kantoři našich dětí, nebo deprese a drogově závislí kamarádi.
Chvíli, ještě pár týdnů, nám bude v hlavě šrotovat, co je špatně.
Třeba nám svitne a dojde nám, že štěstí je volba, že nežijeme podle toho, jak chceme my sami, ale honíme se za jistotami dnešní doby (kdy beztak žádné nejsou) a za hodnotami, které máme jen kvůli lidem okolo nás.
A pak nám padne zrak na kalendář. Vystane otázka: "Co jsem dělal celý život?"
Chceme zažít takovýhle život? Chceme jednou vstát z postele s tím, že nadešel den D?
ŠTĚSTÍ JE VOLBA, a přesto dokážeme lamentovat ve chvílích, kdy bychom měli být pouze zticha a vybrat si, jít si za tím, věřit a být plni optimismu. Mně to ale nejde. I když jsem došla k tomuto odkazu dávno, nějak pořád narážím na věci, co mi brání. Třeba to jsem v důsledku já, kdo brání svému rozletu. Kdo ví?
ČLOVĚK MÁ DĚLAT TO, CO CHCE. Proto jsem začala být sama sebou, ale přesto mám pocit, že jsem někdo jiný. Asi se hledám a brání mi v tom časový úsek mého "volného" času. Jednoho dne chci zažít naprostou svobodu. Ale ona neexistuje. Bude na ní ještě někdy čas?
Jednou chytím svůj balónek a už ho nepustím. Prostě odletím s ním.

Balónek

1. dubna 2016 v 22:27 | Marka

Proč se radovat z balónku, i když nám za chvíli uletí?

Zeptala se jedna moudrá holčina. A já odpověděla.

Protože velké věci se skládají z těch malých. Protože život by byl nudný, kdyby bylo vše zadarmo. Protože si člověk má vážit maličkostí, má si vážit každého člověka, co mu dobro, i kdyby jen na desetinu sekundy, nadělil v životě. Protože by měl člověk pamatovat na všecho, co ho změnilo. Protože se člověk musí usmívat v tomhle posraným světě.

Tak a teď mimo tento článek. Dlouho jsem tu nebyla, ale nezapomínám tu na to. Neopustila jsem to tu, jen mám dost věcí do školy, což bude záhul (zítra, pozítří, v pondělí, v útěrý,... vlastně celý příští týden). Mám spoustu nápadů, ale spíš do soukromé tvorby, kterou hodlám jednou monumentálně vydat... Jednou... Asi před smrtí, protože dřív to hotové nebude, pokud bude takový záhul ve škole, že na ten stres i chcípnu... Hh... Tak se mějte krásně, zase ozvu. Mimochodem JSPT nemám do detailu vymyšlený, ale mám. Tak doufám, že až bude u předchozího dílu aspoň o jeden komentář víc, že budu mít chuť a napíšu další díl.

Jak naučit člověka milovat?

23. února 2016 v 17:23 | Marka

Jak naučit člověka milovat?

Někdo se mě ptal. Odpověděla jsem.

Každý miluje jiným způsobem, je to zakořeněno někde uvnitř nás a v ten pravý okamžik s pravým člověkem v pravém věku sám člověk objeví kus sebe...
Milovat člověka nenaučíme, dokud ho neznáme líp než sebe, dokud on nás nepustí k sobě tak blízko, dokud nebude chtít být milovaný a zároveň sám zamilovaný.
Člověk se nesmí bát milovat. Když se bude bát, raději bude ignorovat, anebo uhasí své vášně a lásku k druhému.
Láska není o sexu, o dobrých partií ženského či mužského těla. Takový vztah založený na tomhle nevydrží.
Láska není pro jednoho. Musí se spolupracovat, hledat kompromisy...
Láska je z pomyslného srdce, ne hlavy. Hlava to nevymyslí, nerozluští. Na to jsme příliš krátcí, abychom přišli na to, proč milujeme a jak. To... Je prostě v nás.

Inteligence na přiznání střední školy?

7. února 2016 v 15:46 | Marka
Chodím na jednu nejmenovanou střední školu. Podle všeho by tam měli chodit inteligentní lidé. Ale moc mi něpřipadá. Prohlížím si přiznání, ale neubráním se smíchu cizímu neštěstí. Dělám to nerada, avšak musím to sem dát. Udělali byste někdy to, že byste se ještě k tomu přihlásili, byť anonymně, na přiznání?

V moři otázek

28. ledna 2016 v 20:40 | Marka
water, ship, and boat imageNa svém asku si organizuji myšlenky. Některé otázky jsou zajímavé, jiné, prostě s krásou uvnitř. Většinou se musím zamyslet, abych odpověděla. Fakt si vážím asku z důvodu, že jsem tam potkala lidi a našla nové názory - moje i ostatních. Jde skoro o takový vzkaz, který doufáte, že uvidí co nejvíce lidí, kteří mají potenciál si něco uvědomit, kteří něco změní a můžou s vámi souhlasit.
Děkuju všem, i když si to tu nepřečtou, že mi ty otázky dávají, i když nedokážu/nechci někdy odpovědět hned. Fakt to jsou inteligentní lidi.
Pokud by vás moje namátkou vybrané odpovědi bavily, můžu zavíst něco jako měsíční příspěvek s otázkami, co mi za tu dobu přijdou, ale museli byste se začít chtít ptát, do čehož já vás nebudu tlačit. Bavilo by mě to, ale záleží, na co máte chuť vy. Tak do toho:


1. Dr. Hannibal Lecter: Odcházím. - Kde tě můžu hledat?

V hudbě, co poslouchám, co mi chybí jako v žilách krev a co v ní vidím smysl.
Ve slovách, co tu napíšu.
U mě doma, na fotkách.
Na místech, co navštěvuji.
V lidech, co jsem jim něco dala.


2. Dr. Hannibal Lecter: Co byste mi chtěli říct?

Že nic není takový, jak nám to cpou.
Věříte tv novinám? Ja vůbec, nesnáším, že vše, co dají do televize (ke všemu na TV nova, ale to je jiná kapitola), tak je určitě pravda.
Lidi to maj v sobě: lhát a slepě věřit. Ale neznamená to, že tací musíme být.
Dobro je hezká věc, ale pokud si člověk neuvědomí zlo, tak ho koná nevědomky, ubližuje. Takže je dobré si to uvědomit, přiznat, je první krok ho překonat.
Ale je to i riziko.
Někdy je dobro pro společnost, vyšší dobro, jenom začátek zla.
Ani nevím, jak jsem se dostala k tomuto tématu. Ale nějak mě nemrzí, že jsem to napsala :)

Tag: Můj extravagantní tag

20. prosince 2015 v 17:57 | Marka
Tak jsem se rozhodla, že napíšu tag podle sebe. Píšu extravagantní, ale spíš by se dalo říct, že je to tag mluvící o umění, vzhledu a hudbě, avšak já nevěděla, jak ho nazvat. Posuďte sami, klidně ho i na svém blogu vyplňte.
Tady je seznam toho, na co budu odpovídat, tak zhodnoťte, jestli se vám bude líbit a přečtete si ho.
Kdyby sis musela vybrat vzhled jedné zpěvačky a jednoho zpěváka, jakého by sis vybral?
Jaká vzhledová extravagance se ti líbí?
Jaké tetování je pro tebe ještě krásné, mírné a jaké tetování ošklivé, přehané? Líbí se ti tetování a chceš ho?
Jaká mrtvá celebrita z hudební scény je pro tebe vzor nebo legendou ve svém oboru či žánru?
Jaká písnička a obraz v tobě vyvolají největší vlnu pocitů?
Od jaké celebrity a jaký citát se ti líbí nebo tě poznamenal?

Tag: Čtecí návyky

28. listopadu 2015 v 13:58 | Marka
Tagy píšu velice nerada, a proto jsem neudělala rubriku "tagy", ale neobvyklé. Aspoň budu mít větší rozsah toho, co tam budu moct dávat. Krom tagů jsem si usmyslela, že až budete mít nějaké dotazy, které nemusí zrovna souviset přímo s mojí tvorbou, ale se mnou, tak to dám do téhle rubriky pod názvem např.: "Odpovědi na otázky č.1". Moc teda nepočítám s tím, že se o mě budete zajímat, ale je to takovýto kdyby.
No, každopádně tenhle tag se mi líbí. Můžu se u něj vypsat z něčeho, co souvisí se mnou, ale necpu vám pod nos informace o sobě násilně. Koneckonců vždy existuje červený křížek jako vysvobození.

1. Máš doma určité místo na čtení?

Řekněme, že mám. Ne, že bych si řekla: "Tak a teď už nesmíš číst nikde jinde než ve svém pokoji."! Ale zkrátka, ačkoliv máme barák, někdo by mohl říct dokonce velký barák, tak potřebuju svoje soukromí. Bratr a já rádi hlasitou hudbu, taky se nedá číst, když si vedle vás povídají rodiče nebo sestřička, takže volím variantu svého pokoje, hezky zachumlaná v posteli. Taky se večer potom nemusím obtěžovat někam chodit a můžu jen zhasnout a spát. Navíc, kdo by chtěl si číst u stolu a pak se vzbudit o půl třetí ráno s vytetovanými věcmi ze stolu na čele, že?
Na intru si čtu jenom u nás v pokoji - často v následující poloze: nohy na topení a sesunutá na židli. Jenže tam, když usnu, mě někdo může vzbudit.

2. Záložka, nebo kousek papírku, který se právě válí poblíž?

U mě moc dlouho nepřežije papírek, co se válí poblíž, natož záložka. U napínavých knížek často dopadli prohmataně nebo dost zmuchlaně. Nedávno jsem ale přišla na to, že mi nejdýl vydrží jako záložka zavírací špendlík. No, každopádně pozor na knížku, protože vám to může při neopatrném používání poškodit stránky (nemyslím to, že byste si zavírákem sešpendlili stránky, ale může se vám to u jedné strany zahryznout do stránek a to není knížce moc příjemný). Navíc když jste jako já odborníkem na cucání předmětů, můžete se píchnout zavírákem - bez dvojsmyslů či trojsmyslů.

3. Můžeš prostě jen tak číst, nebo nejprve dočteš kapitolu?

Většinou dočítám kapitoly. Nebo na kulaté (či půlkulaté) číslo stránky. Ale jelikož dost často čtu knížky s dlouhými kapitolami, tak se někdy uskromním, ačkoliv nerada.
 
 

Reklama