Z inspirace světa

Školní sloh: Tohle se nemělo stát

5. prosince 2015 v 15:14 | Marka
Vlastně jsem jaksi školou povinná. Naštěstí i bohužel. Asi mě budete nenávidět, protože nevím, jestli se dokopu napsat tenhle víkend 4. díl JSPT; místo toho přepíšu svůj sloh (to je skoro bez práce, protože to jen slepě přepíšu). Nevím, jestli se vám bude zdát dost dobrý, protože jsem si s ním až tak nevyhrála, ale učitelka prohlásila prozatím můj sloh za nejlepší ve třídě, s dobrým přednesem a bez žádných výtek. A že naše učitelka JE PŘÍSNĚJŠÍ a starší, žádná mladá nezkušená husička. Třída mi tleskala. Byla jsem první, komu tleskali kvůli dobrému provedení. Nebo nevím proč, ale zkrátka tleskali mi. Mimochodem v mým sešitě je konečná verze na 6 stránek, hh.

Tohle se nemělo stát:

Ucítila jsem na tváři mrazivý dech prvního zimního větru. Usmála jsem se té představě. Čas se přehoupne přes hranu posledního listopadové dne, nastane prosinec. Proč se na něj tak těším? Zkrátka protože se konečně za pár dnů koná koncert, na který jsem čekala věky. Jsem jako malé dítě před Vánoci, že?
Ten den jsem stávala levou nohou z postele. Byla jsem nerudná a protivná. Snad jsem ani neměla vylézat z pod vyhřáté peřiny; možná bych dnes měla čistější svědomí. Moje nálada se vyspravila až v podvečer, kdy jsem vystrčila nos z koupelny. Zářila jsem jako sluníčko. Vzala jsem si vše, co jsem dnešní večer potřebovala, rozloučila se s rodiči a vyrazila.
Chvíli jsem nervózně přešlapovala venku, poté jsem vzdala čekání na přátele. Zaplatila jsem si vstup, nechala se opáskovat.
Už při prvních pár krocích jsem potkala pár známých, ale nikoho, kdo by mě láskou spolkl.
Za barem stála sympatická blondýna. Objednala jsem si pivo. Samozřejmě jsem musela dokázat svou plnoletost. Zůstala jsem sedět na barové stoličce a napjatě se modlila za divoké takty první skupiny. Upila jsem z půllitru. Předtím, než jsem najednou viděla jen černotu, mě oslnil zářivý úsměv barmanky. Na očích jsem cítila chladné dlaně. Otočila jsem se, nevěřila jsem vlastním očím.
"No ne? Patriku, co tady děláš?" vyjekla jsem a objala jsem dlouholetého kamaráda, který se zašil kdesi v zahraničí.
Lišácky se usmál. Ucitíla jsem ve vzduchu ty city, co zůstaly nedořešené než odjel.
V tu chvíli se ozvaly první rány do bubnů. Vyskočila jsem nabitá energií, pustili jsme se do tance. Bláznivě jsme poskakovali, máchali rukama, jako se to na tuhle divočinu dělá. Při tanci jsem narazila i na kamarády, kteří půdovně plánovali prožít tento večer se mnou, avšak já měla oči pouze pro Patrika.
V půlce jedné písničky se ozvala rána; ne klasická, jako když řeže bubeník paličkami do jednoho ze svých bubnů. Každé světlo v klubu zhasnulo, naskočil záložný generátor, který osvětlil pouze nouzové východy. Pořadatel závadu do pěti minut opravil a my pokračovali. Hanka, má nejlepší kamarádka, se mě snažila vytáhnout z klubu, ale já jí neposlouchala. Nevěřila jsem jejímu instinktu.
Přestávku mezi první a druhou kapelou jsem prokecala s Patrikem. Skoro jsem si zapomněla odskočit, a proto jsem vyběhla na záchody dřív než jsem se pustila do tance na rytmické písničky. Chvíli jsem stála u zrcadla, dávala jsem si na čas, protože jsem chtěla vypadat úžasně, až přijdu opět k tomu modrookému klukovi, avšak opět vypadl proud. S nadáváním jsem naslouchala panice, která zmítala lidmi v sále, ale nechápala jsem. Když jsem se tmou prokousala až ke dveřím, štípal mě už v nose kouř.
Ochromil mě strach, ale překonala jsem ho. Vešla jsem do sálu. Všichni lidi utíkali pryč. Nikde jsem neviděla Patrika. Hledala jsem ho, cítila, že mě kouř dusí, ale přesto jsem ho volala. Nakonec jsem si před pusu dala rukáv, pročesávala jsem davy pouze očima. Plameny již olizovaly i dveře dámských záchodků, u kterých jsem ještě před pár minutami stála. Cítila jsem strach stejně zřetelně jako žár z rudého zobáku ohnivého kohouta. Stádo slepých panikařících ovcí se hrnulo k východům, ale požár byl stále mohutnější.
Svraštila jsem čelo. Všude okolo prskala elektřina, hučení spalování klubu bylo skoro hmatatelné; tak moc to byl pronikavý zvuk. Nikde jsem neviděla Patrika, zmizel v kouři.
Proběhla jsem kolem baru, kde stála stuhlá barmanka, a vláčela ji pár metrů za sebou jako kus hadru, dokud se nevzpamatovala. Vrazily jsme spolu na pásnké záchody. Otevřely jsme okénko. Prosoukaly jsme se nemožně malým prostorem a oddychovaly. Mě se ježily chloupky na krku, motala se mi hlava. Přemáhaly mě mrákoty. Nakonec jsem se jim oddala bez boje.
"Vypadly jim pojistky a...," mluvil někde někdo vzdáleně. Tlumeně.
"Ano, stra..."
Slýchala jsem dlouho jenom útržky.
"Sedm lidí zemřelo."
To už jsem slyšela zřetelně, to už jsem se rozmrkala. Když mi došlo, že jsem v nemocnici a co se stalo, hrklo to ve mně. Rychle jsem se posadila.
"Cože? A... Patrik?" bylo to první, co jsem vyhrkla.
"A Hanka?"
To už se ke mně otočilo všech pět párů očí. Hančiny. Ulevilo se mi. Barmanky. Ano, té jsem nejspíš zachránila život. Doktora a sestřiček.
Ale kde byl Patrik? Třeba je jinde na pokoji, třeba... Snažila jsem se nalhat si, ale záhy mi Hanka vzala naději. "Už ho nikdy neuvidíš," řekla mi tou hloupou větou, co se říká ve filmech.
"Je mi líto."
Rozbrečela jsem se, smáčela jí rameno.
"Tohle se nikdy nemělo stát, mami," zašeptala jsem, když rodiče vešli do pokoje.

P.S.: Někde se mi opakují slova. Vidím to až teď, když to přepisuji, ale nechám to být tak, jak to bylo ve škole.

Pláču, když si andělé zasluhují zemřít

15. listopadu 2015 v 16:02 | Marka
Jedu si takhle vlakem a co mě nenapadne u poslouchání mé oblíbené písničky? Trklo mě, jak napsat jednodílnou povídku, u které si každý z vás vybaví něco jiného, něco jiným způsobem depresivního. Nebudu se tajit tím, že ta písnička se vám nejspíš líbit nebude, protože na můj šálek kávy je navyklý minimálně na blogu málo kdo - aspoň bych řekla, že tyto lidé nečtou můj blog. A jestli se mýlím, tak budu ráda, když mě vyvedete z omylu.
S textem to má sice možná pro někoho z vás něco málo společného - to záleží, jak si vyložíte to, co napíšu, ale povídka mě napadla kvůli něčemu jinému. Zkuste si přečíst text zde. A poslechnout si tuto písničku:
Jsem zvědavá, kolik z vás napadne, dle čeho jsem psala to, co zveřejním.
Upozornění: Bude to krátké. Tedy jak pro koho. A možná, až si to přečtete bez hudby, zkuste si to pustit a přečíst s hudbou. Nebudu nikoho nutit, ale třeba vás to napadne.

Z inspirace světa: Rozcestník

15. listopadu 2015 v 15:19 | Marka
Hudba:

Slohy:
 
 

Reklama